V pátek, 20. září, proběhne další studentská „klimatická stávka“. Ke cti studentům slouží, že na mnoha místech proběhnou besedy a semináře o změně klimatu a možných důsledcích. Nepůjde tedy ani tak o stávku či studentskou rebelii, jako spíše o změnu formy a obsahu výuky v jednom vyučovacím dni.
Situaci dospívající mládeže dobře vystihuje výrok francouzského básníka a esejisty Paula Valéryho: Budoucnost už není tím, čím bývala. Můžeme se přesto pokusit vymezit nějaké záchytné body, jak bude život v době klimatické změny vypadat? Snad ano.
První věc, kterou budeme muset přijmout, je život v nejistotě. Už dvě století čerpáme ve velkém „energetickou konzervu“ uloženou v podzemí, fosilní paliva. Ta se vytvářela postupně, v různých dobách a na různých místech od prvohor, tedy v průběhu 500 miliónů let.
Fosilní paliva jsou uhlovodíkové sloučeniny a my tento uhlík, přírodou uskladněný do podzemí, vracíme do atmosféry díky spalování těchto paliv v průběhu několika staletí. Koncentrace oxidu uhličitého byla před průmyslovou revolucí 280 ppm (tedy 280 molekul CO2 na jeden milión ostatních molekul v atmosféře). V polovině 20. století to bylo 315 ppm, dnes už koncentrace dosáhla 415 ppm.
Tím, jako se postupně zvedá globální teplota (především ve vyšších zeměpisných šířkách, v oblastech tundry), uvolňuje se do ovzduší stále více metanu z tajícího zmrzlé půdy (permafrostu). Metan je dvacetkrát silnější skleníkový plyn, než oxid uhličitý.
Spustili jsme tedy velký experiment globálního rozsahu, jehož výsledky neznáme a jehož průběh ani důsledky nebudeme schopni nijak zásadně ovlivnit. Proto budeme žít v permanentní nejistotě.
Může to skončit vcelku zvládnutelnými problémy při nárůstu globální teploty o dva stupně Celsia, pokud bychom ovšem dokázali do poloviny 21. století zastavit nárůst koncentrace CO2, metanu a případně dalších skleníkových plynů. To je velmi nepravděpodobný scénář, protože navzdory všem politickým proklamacím a nevymahatelným závazkům zatím koncentrace skleníkových plynů stoupají, dokonce zrychlujícím se tempem.
Při zachování současných trendů naroste koncentrace CO2 v atmosféře do konce 21. století na 560 ppm a to může znamenat postupný nárůst globální teploty o 4 – 5 stupňů Celsia. Ekosystémy planety by v takovém případě nedokázaly uživit předpokládaných 8 – 10 miliard lidí a došlo by k nedobrovolné redukci počtu obyvatel. Jestli o třetinu, polovinu či více, můžeme jenom hádat.
Pokud bychom spálili všechny dnes dostupné zásoby fosilních paliv, koncentrace CO2 v atmosféře by narostla na hodnotu asi 1400 ppm, což by pravděpodobně znamenalo zvýšení globální teploty o osm stupňů Celsia. V takovém případě by na zemi nejspíše přežily jen nepočetné skupiny lidí, ukrývající se v posledních obyvatelných útočištích (např. výše položené oblasti Skandinávie a Patagonie).
Netvrdím, že se to stane, ale když pozorujeme současné ignorování problému v hospodářsky nejvyspělejších zemích (Spojené státy), v rozvíjejících se zemích (Čína) i v rozvojových zemích (Brazílie), je to jeden z reálných scénářů.
S tím se pojí druhý důležitý závěr, se kterým bychom měli počítat: dějiny nesměřují nevyhnutelně k lepšímu životu lidstva. Díky obrovským úspěchům vědecko-technické a průmyslové revoluce jsme si zvykli, že každá přicházející generace se bude mít materiálně lépe, než ta předchozí.
V rozvinutých zemích už to považujeme téměř za „přírodní zákon“, za něco, co je samozřejmé a máme na to právo. V rozvojových zemích mají lidé ve stále větší míře tato očekávání také. Pokud budeme v důsledku klimatické změny vyvedeni z omylu, bude psychologicky nesmírně náročné se s touto změnou vyrovnat.
Je fascinující si uvědomit, že riziko klimatické změny v důsledku spalování fosilních paliv je odborníkům známé nejméně čtyřicet let. Čtyři desetiletí musel tento problém „bobtnat“, než si šestnáctiletá studentka Greta Thunbergová sedla před švédský parlament a začala stávkovat. Inspirovala mladé lidi po celém světě, kteří intuitivně cítí, že jejich budoucnost je ohrožena.
Problém je, co s tím dělat. Jako se chovat v období přicházející turbulentní změny? To bude klíčovou výzvou pro 21. století, stejně jako generace žijící ve 20. století se musely vypořádat se smrtelným nebezpečím nacismu a komunismu.
Obávám se, že my, starší, nebudeme svými radami moc užiteční. Jsme příliš poznamenáni mylným paradigmatem, ve kterém jsme vyrůstali, že vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné a ku prospěchu člověka.
Dovolím si tedy dát jenom jednu nevyžádanou, ale snad přijatelnou radu mladým: vyvarujte se extrémů. Ve svém mládí a svatém nadšení budete chtít napravit, co my jsme nezvládli, nejlépe hned. Možná se, podobně jako Greta Thunbergová, úplně zřeknete letecké dopravy. Dokážete to však dělat dlouhodobě, bez zášti a s radostným srdcem podobně, jako ve středověku sv. František z Assisi žil bez zášti vůči prohnilé církevní hierarchii v extrémní chudobě? Z této zahořklosti by se totiž mohla zrodit touha prosadit „svatou ekologickou věc“ silou, a to už jsme jen krůček od anarchie či diktatury a tyranie.
Takže, pokud vás velmi láká poznat nějakou vzdálenou zemi, dopřejte si to a pokud není jiná možnost, leťte klidně letadlem. Jen to nepřehánějte, celý svět stejně nemůžete poznat.
Pokud víte, že byste z ekologických a etických důvodů měli být vegetariány, ale máte maso moc rádi, netrapte se tím. Jen jeho spotřebu snižte z dnešních 80 kilogramů na osobu ročně třeba na 30 kilogramů. Vaši předci také jedli maso obvykle jednou či dvakrát týdně, o to více si toho vážili.
Pokud budete mít pocit, že jezdit autem je z ekologického hlediska zločin, v klidu to znovu promyslete. Na kratší vzdálenosti se opravdu dá chodit pěšky, několik kilometrů člověk pohodlně ujede na kole či na elektrokole, ale někdy se bez auta neobejdete. Jen možná poznáte, že místo dvaceti tisíc ujetých kilometrů ročně nám stačí pět tisíc kilometrů.
Bude tento kompromis stačit k záchraně planety? To se uvidí a jak už jsme si řekli, život v nejistotě je a bude naším údělem. Ale určitě je větší šance inspirovat druhé zlatou střední cestou, uvědomělou skromností a mírným odříkáním, než nároky, které by byly těžké i pro Františka z Assisi, patrona ekologů.