Výsledky ruských sportovců v Riu zatím nejsou, ve srovnání s minulostí, nijak oslňující. Těžko říci, jestli za to může více absence 120 závodníků, kteří nebyli kvůli minulým dopingovým prohřeškům na hry vpuštěni, nebo to, že ty zbývající tři stovky Rusů závodí tentokrát bez zakázaných podpůrných prostředků.
Příznačná je však reakce Rusů na organizovaný zločin proti fair play, který tajné služby organizovaly a ruská vláda schvalovala a kryla. Ani náznak studu, neřku-li omluvy. Naopak, celý svět se spiknul proti nim a chce matičce Rusi uškodit. Inu, hledání vnějšího nepřítele je vždy psychologicky únosnější, než přiznání vlastní viny. Situaci v Rusku před léty v novinovém rozhovoru velmi stručně vyjádřil bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew: je to hluboce nemocná země.
Měl jsem letos příležitost cestovat vlakem se dvěma přáteli po Transsibiřské magistrále z Vladivostoku do Moskvy a aspoň letmo kus této velké země poznat. Nejdříve pár dobrých zpráv.
I ve vlacích třetí třídy je nebývale čisto a hlavně, spoje jezdí na čas. Za více než tři týdny a ujetých 9 288 kilometrech jsme jedinkrát ani minutu neměli zpoždění. Ve vlaku a hlavně na ulicích jsme neviděli jediného opilého člověka, možná jen dva či tři v náladičce. Doputovalo sem už i klasické americké pokrytectví – když si chcete na ulici dát láhev piva, nesete si ji v papírovém sáčku, aby to „jako“ nebylo vidět. Podle statistik je spotřeba alkoholu (zejména toho tvrdého) jedna z největších na světě a ruští muži umírají oproti evropskému průměru o třináct let dříve. Asi se tedy opíjejí doma, ne však na veřejnosti.
A teď méně pozitivní postřehy. Rusové stále trpí intenzívním mesiášským komplexem. I na konci června byly ulice plné bilboardů a další výzdoby připomínající vítězství nad hitlerovským Německem. Nic proti tomu, ale letos nebylo žádné kulaté výročí a nějaké oslavy by byly pochopitelné začátkem května.
Několik lidí se s námi dalo spontánně do řeči s některým z následujících témat: v Rusku se nemají dobře, protože pomáhají celému světu; Ukrajinci jsou zrádci, měly by se tam poslat tanky a Krym je samozřejmě ruský; Evropa je v úpadku, jedině Rusko je schopno hájit hodnoty civilizovaného světa atd. Těžko s takovými lidmi diskutovat, protože je nezajímá jiný názor, jen vlastní. Tak jsme obvykle mlčeli a při první příležitosti se rozloučili.
Podrobněji zmíním nemilou příhodu z Irkutska jako varování dalším turistům, kteří navštíví město a zejména místní vlakové nádraží. Přijeli jsme do města utahaní, po půlnoci a vzali si taxík do hotelu. Naše velká chyba – vlezli jsme do neoznačeného vozu, nicméně cena byla dopředu dohodnutá (byť asi dvakrát předražená). U hotelu řidič finanční požadavky ztrojnásobil a když jsme odmítli zaplatit, zamknul auto a odvezl nás zpět na nádraží. Zde už čekali tři nebo čtyři další kumpáni a ve chvíli, kdy jsme se snažili otevřít zavazadlový prostor, odlomilo se madlo kufru. Bylo to očividně nastražené a požadovaná cena se ihned ztrojnásobila.
Šel jsem na nádražní policii a zde to začíná být zajímavé. Byli jsme vyzváni, abychom vše uhradili. Zloději a policisté tedy byli zjevně stejné krve, jen v rozdílných rolích. Možná nám pomohlo to, že jsem se vehementně dožadoval rozhovoru s náčelníkem stanice, i kdybychom na něj měli čekat do rána a pak teprve sepsat protokol. Snad tato odhodlanost a vidina možných komplikací způsobila, že policisté zloděje přesvědčili, ať nám kufry vrátí a sami nám nakonec zavolali legální taxislužbu.
Zloději zuřili a mě bylo jasné, že to není kvůli pár tisícovkám rublů, ale kvůli tomu, že jsme se jim vzepřeli, uspěli a jejich respekt byl zpochybněn. Skutečností ale je, že pokud bych byl na tom nádraží sám, nebo se ženou a ne se dvěma urostlými muži, raději bych zaplatil a neriskoval zdraví. A faktem také je, že pokud může existovat takováto „družba“ mezi zlodějskou partou a uniformovanými strážníky, o které všichni místní bezpochyby vědí, nemohu považovat Irkutsk za civilizované město.
Byla to jediná výrazně negativní zkušenost z celého pobytu, ale je dobré mít i v tak daleké zemi na paměti slova brněnského klasika Franty Kocourka: je třeba být furt ve střehu.
Zajímavý postřeh měl jeden mladý francouzský cestovatel: „Navštívil jsem mnoho zemí, ale jen v Rusku se na vás lidé neusmívají. Nejsou nepřátelští, ale nejsou ani přátelští.“ Já si jej troufnu poopravit. Také se nám několikrát stalo, že při vyřizování různých cestovních formalit jsme narazili na zakyslý obličej s ostražitým, neochotným pohledem. Když jsme však promluvili rusky a dali najevo, že nikoho nechceme nadmíru obtěžovat, neřku-li svými požadavky ohrožovat jeho postavení, v naprosté většině případů se pak i druhá strana chovala vstřícně a velmi přátelsky. Je však třeba prolomit první bariéru nedůvěry vůči všemu cizímu.
Ani jako dítě ve škole, ani dnes nechápu, jak to Julius Fučík s tím svým názvem reportáží „v zemi, kde zítra již znamená včera“, myslel. Jistě to mělo vyznít obdivně, mě to však dodnes zní spíše ironicky. A tak mi připadá mnohem výstižnější a pravdivější citát z knihy Světlany Alexijevičové, běloruské nositelky Nobelovy ceny za literaturu, která v knize „Doba z druhé ruky“ píše: „Za pět let se může v Rusku změnit všechno, ale za dvě stě let vůbec nic.“