Závod s časem

V době psaní tohoto příspěvku (8.11.) se klimatická konference COP 26 ve skotském Glasgow přehoupla do závěrečné třetiny. Začínáme tušit, jak asi dopadne, i když pozitivní i negativní překvapení nejsou vyloučena.

I díky zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) ze srpna tohoto roku je konference považována za poslední šanci, jak zachránit planetu a lidstvo před drastickými změnami vyvolanými zvýšením globální teploty o více než dva stupně Celsia.

Politici v takové situaci akutně potřebují vzbudit dojem, že mají schopnosti i odhodlání klimatické výzvě čelit. Proto už v prvních dvou dnech konference přišli s celkem ambiciózními závazky. Do roku 2030 chce řada zemí snížit emise skleníkových plynů na polovinu, do roku 2050 pak dosáhnout uhlíkové neutrality.

Představitelé stovky zemí se zavázali, že do deseti let (!) zvrátí trend odlesňování planety v postupnou obnovu lesů. Ročně nyní vykácíme a vypálíme 260 tisíc km2 lesů, což je dvojnásobek rozlohy bývalého Československa.

V neposlední řadě pak politici, kteří do Glasgow přijeli, slíbili, že do deseti let sníží emise metanu (plyn, který je dvacetkrát účinnější skleníkový plyn, než oxid uhličitý) o třicet procent. Potíž je ale v tom, že stále více metanu uniká z tajícího permafrostu tundry, a to neovlivníme.

Na jednu stranu věřím, že politici i veřejnost chápou, že situace je kritická a je třeba něco udělat. Na druhou stranu politici i my, občané, nechceme měnit zaběhlé pořádky a návyky. Utíkáme tedy ve svých slibech do budoucnosti. Slibujeme, co nesplníme, pokud zásadně nezměníme svoje hodnoty a způsob života. A to obvykle trvá desítky let, je to mezigenerační záležitost.

Svět navíc není jednobarevný a jednotný, různé země a skupiny zemí mají různé zájmy. Myslím, že můžeme orientačně identifikovat sedm skupin zemí (resp. jejich reprezentací) s rozličnými zájmy:

  1. Čína a Rusko. Dvě země s velmocenskými ambicemi, jejichž lídři se do Glasgow ani nenamáhali přijet. Rusko je zoufale závislé na exportu fosilních paliv. Čína, největší znečišťovatel, zase chce do roku 2030 své emise zvyšovat a pak teprve začít s jejich snižováním. Je to stejné, jako kdyby kapitán na Titaniku po spatření ledovce rozhodl ještě nějaký čas zvyšovat rychlost s tím, že brzdit začne později.
  2. Saudská Arábie a další země vyvážející ropu a plyn. Chtějí hlavně udržet co nejdéle svůj byznys v chodu, jsou životně závislí na příjmech z fosilních paliv. O potřebě změny rádi pohovoří, ale změnu samotnou u nich v dohledné době čekat nelze.
  3. Spojené státy, Velká Británie, Austrálie, Kanada (anglosaský svět). Mluví odhodlaně o závazcích a potřebě jednat, ale výsledek je velmi nejistý. Spojené státy jsou rozpolcené a situace se může po dalších prezidentských volbách výrazně změnit. Austrálie je poněkud pokrytecká, když přijímá konkrétní závazky, ale ministerský předseda zároveň dodává, že to neznamená, že by země měla přestat spalovat a exportovat uhlí.
  4. Západní (tradiční) část Evropské unie. Chce realizovat možná až příliš ambiciózní „zelený úděl“ (Green Deal). Za pokus to stojí, ale nebude snadné ustát všechny konkurenční nevýhody, které to způsobí, pokud se postupně nepřidají další země.
  5. Východní část Evropské unie (nové členské země). Chová se opatrnicky a vypočítavě. Typickým představitelem je, bohužel, naše země. Green Deal jsme podepsali, ale hned brzdíme – je třeba postupovat „rozvážně“, nic neuspěchat, podpořit chceme zejména jadernou energetiku a hlavně na to z fondů Evropské unie chceme vytáhnout co nejvíce peněz. Souhlasím s Bedřichem Moldanem (LN, 6.11.2021), že Babišův projev v Glasgow byla ostuda.
  6. Nově se rozvíjející země (Brazílie, Indonésie a další). Chtějí se nejdříve industrializovat a až poté omezovat emise. A hlavně si chtějí od rozvinutých zemí nechat dekarbonizaci ekonomiky dobře zaplatit. Logiku to má, protože historicky vypustily opravdu řádově méně skleníkových plynů, než rozvinuté země. Je otázkou, jestli se však s bohatými zeměmi budou schopny na nějaké rozumné míře podpory dohodnout.
  7. Rozvojové země. Jedná se o velkou skupinu hospodářsky málo rozvinutých zemí. Klimatická změna se jich nejvíce dotkne, protože nemají prostředky na adaptaci, přizpůsobení se změnám. Podporu si zaslouží, protože sklidí bouři, kterou nezaseli. Bohužel většina těchto zemí má zkorumpované vlády s nárokovou mentalitou. Jejich představitelé se hlavně dožadují podpory ve výši 100 miliard dolarů ročně (přislíbenou již na klimatické konferenci v Kodani, 2009), která zatím nepřichází. A to jim samozřejmě stačit nebude. Jen samotná Indie si říká o podporu za transformaci ekonomiky v řádu stovek miliard dolarů.

Je tedy zřejmé, že vyjednavači, kteří v Glasgow pracují mimo hlavní záři reflektorů, to nemají vůbec snadné. V konečném důsledku se asi opět ukáže, jak moc je svět rozdělen na hospodářsky rozvinuté země a na rozvojové země.

Osobně se domnívám, že rozvinuté země by neměly přistupovat na nárokovou mentalitu představitelů rozvojových zemí a platit každoročně stamiliardy dolarů s nejistým výsledkem. Ale stejně jako se dnes rozvinuté země měly dříve odvahu a schopnost industrializovat a opustit feudální uspořádání společnosti, měly by nyní přistoupit ke smělé transformaci odklonu od závislosti na fosilních palivech k obnovitelným zdrojům (a obecně k dlouhodobě udržitelnému způsobu života).

Rozvojové země pak budou moci naše zkušenosti a technologické znalosti a dovednosti využít a touto změnou také projít, aniž by opakovaly naše dřívější hledání a tápání. Pokud například svět bude schopen přejít na obnovitelné a decentralizované zdroje energie, nebudou muset rozvojové země budovat ve venkovských oblastech náročnou infrastrukturu na dálkový přenos elektřiny. Podobně, jako už dnes nemusí investovat do pevných telefonních linek, když mají běžně k dispozici mobilní telefony.

Je to celé závod s časem. Klimatická konference v Glasgow jistě není poslední, i když je dost možné, že je klíčová a výrazně ovlivní náš budoucí úspěch či selhání.