Když se před více než čtvrt stoletím zkolaboval komunistický systém, zdálo se chvíli, že liberální demokracie, která dovedla západní země k prosperitě, dříve či později zvítězí na celém světě.
Americký sociolog japonského původu Francis Fukuyama napsal v roce 1992 slavnou knihu „Konec historie a poslední člověk“. Fukuyamovo poselství není vůbec apokalyptické, jak by se z názvu mohlo zdát, naopak. Na světě už podle něj liberální demokracie zvítězila a poslední ideologie, která tomuto konceptu dokázala vzdorovat, totalitní komunistická ideologie, se definitivně zhroutila. Končí doba střetu velkých ideologií a nastává období liberální demokracie, která se v brzké době prosadí všude na světě. Posláním politiků bude tento vítězný koncept podle geografických a kulturních podmínek modifikovat a dolaďovat jeho hladké fungování.
Na Fukuyamu reagoval v roce 1993 Samuel Huntington článkem „Střet civilizací?“. O tři roky později vydal stejnojmennou knihu, ale už bez otazníku. Huntington tvrdí, že svět po pádu železné opony nebude jednodušší, ale naopak složitější. Bipolární svět se zhroutil a lidé se vrátí ke kořenům, kde důležitou roli hraje náboženství, resp. náboženská tradice. Vymezuje osm kulturně-civilizačních okruhů, které budou soutěžit o dominantní postavení: euro-americký (západní), ortodoxní (pravoslavný), hispánský, islámský, čínský, hinduistický, buddhistický a japonský. Jako devátý kulturně-civilizační okruh s otazníkem vyčleňuje subsaharskou Afriku. S otazníkem proto, že jde dosud spíše o roztříštěná kmenová společenství.
Po dvě stě let dominuje díky technologické převaze ve světě euro-americký kulturně-civilizační okruh, nicméně o toto výsadní postavení bude usilovat také okruh islámský (kvůli demografickému růstu a ambicím šíření islámu) a čínský kulturně-civilizační okruh (díky ekonomickému růstu).
Dnes můžeme s jistotou říci, že blíže pravdě byl Huntington. Ve světě liberální demokracie nevítězí a dokonce i v zemích západních je vážně ohrožována sílícím nacionalismem a populismem. Ani Spojené státy, ani Evropská unie nejsou žádným „tavícím kotlíkem“ (melting pot), kde se příchozí z jiných kulturně-civilizačních okruhů během dvou nebo tří generací „přetaví“ v nové Američany či Evropany, respektující a vyznávající naše hodnoty.
Nejsme ani žádným „zeleninovým salátem“ či „zeleninovou polévkou“, kde si po smíchání či povaření jednotlivé ingredience částečně zachovají svoji původní identitu, ale společně vytvoří novou, bohatší chuť.
Multikulturalismus byl krásný sen, ale selhal nejméně na několik příštích desetiletí. Třeba jednou v budoucnosti budeme schopni vytvořit „globální vesnici“ a naplnit dva tisíce let starý výrok římského filozofa a politika Senecy: „Nenarodili jsme se pro jeden kout, ale celý svět je naší vlastí.“
Zatím jsme však konfrontováni s tvrdou realitou. V referendu, jehož účel i provedení má k západním hodnotám daleko, získal prezident Erdogan výrazně větší podporu u občanů tureckého původu v Německu, Francii, Rakousku či Belgii, než doma.
Lidé, kteří přicházejí do Evropy či Severní Ameriky z jiných kulturně-civilizačních okruhů, žijí v jiném historickém čase. Zejména pokud přicházejí z venkovských oblastí do moderních měst západní postindustriální společnosti, přináší si s sebou velmi naivní a zkreslené představy. Ze sdělovacích prostředků či z vyprávění nabyli dojmu, že se stačí dostat do „konzumního ráje“ a bude o vše postaráno. Pokud mají navíc vidinu celkem štědrých podpor a sociálních dávek v některých bohatých evropských zemích, vzniká nároková mentalita a na malér je zaděláno. Z nenaplněných ambicí a nereálných očekávání pramení frustrace a „návrat ke kořenům“, ke vzpomínkovému optimismu na zemi předků, na zemi jejich původu.
Zkušenost s tureckým referendem pro nás nakonec může být velmi užitečná, pokud nám pomůže otevřít oči. Pomáhat lidem v nouzi je třeba, ale v zemi jejich původu. Oni sami si musí vybudovat, byť třeba s naší pomocí, lepší budoucnost.
Ať chceme nebo ne, žijeme v období „střetu civilizací“ a usilujme o to, aby průběh tohoto střetu nebyl násilný, aby měl evoluční, nikoliv revoluční průběh. Pokud se nezbavíme svých iluzí, nepřestaneme naivně věřit v zázračnou moc „tavícího kotlíku“ a nepoučíme se, budeme vlastní chyby opakovat, ovšem ve větším rozsahu a s horšími důsledky. To by bylo lehkovážné a vůči budoucím generacím dokonce bezohledné.