Ve dnech 10. – 19. července se v New Yorku sejde Fórum o udržitelném rozvoji, konané pod záštitou Ekonomické a sociální rady OSN (ECOSOC). Protože Česká republika bude následujících dvanáct měsíců tomuto orgánu OSN předsedat, chce na setkání udělat dobrý dojem. Kromě ministra životního prostředí Richarda Brabce bude tváří naší delegace Taťána Gregor Brzobohatá, bývalá Miss World. Nic proti tomu, krásná modelka pomůže na fóru získat naší delegaci pozornost a může také výrazně pomoci s propagací Cílů udržitelného rozvoje u nás doma.
Trocha kritické zpětné vazby však nikdy nezaškodí. Když se podíváme na Agendu pro udržitelný rozvoj (zkráceně Agenda 2030) a její Cíle udržitelného rozvoje v souvislostech a v historickém kontextu, uvidíme, že až nápadně připomínají socialistické pětiletky a víru ve vybudování krásného nového světa. Pětiletek jsme měli v Československu od roku 1949 celkem osm a určovaly, kolik se bude vyrábět kterého zboží, kde se bude vyrábět, jaké budou mzdy atd. Ani jeden pětiletý plán nebyl splněn.
Cílů udržitelného rozvoje je sedmnáct, dělí se však na 169 podcílů! Nelze tedy mluvit o prioritách, na které by se světové společenství mohlo účinně soustředit, ale o výčet toho, co všechno bychom rádi vylepšili. Troufám si s jistotou tvrdit, že Cíle udržitelného rozvoje do roku 2030 nebudou splněny, rozhodně ne všechny a ne ve všech regionech světa.
Kromě roztříštěnosti cílů a podcílů mne k tomu vede i minulá zkušenost s naplňováním rozvojových závazků OSN. Je to poučný příběh.
V roce 1961 OSN vyhlásila První rozvojovou dekádu (1961 – 1970), která byla zaměřená na odstranění hladu ve světě. Už v polovině dekády byl konstatován nedostatečný pokrok a cíle se nepodařilo splnit.
Druhá rozvojová dekáda byla přijata na období 1971 – 1980. V roce 1971 odsouhlasila OSN Mezinárodní rozvojovou strategii. Zde byl formulován závazek rozvinutých zemí, že na splnění dohodnutých cílů budou poskytovat chudým zemím nejpozději od roku 1975 pomoc ve výši minimálně 0,7 % svého hrubého domácího produktu. Dodnes se s tímto závazkem čestně vypořádalo jen šest zemí (Švédsko, Norsko, Dánsko, Holandsko, Lucembursko a v posledních letech také Velká Británie). Takže ani druhou rozvojovou dekádu se jaksi splnit nepodařilo.
Třetí rozvojová dekáda (1981 – 1990) začala opět ambiciózně. OSN přijala Novou rozvojovou strategii, kde kromě jiného stanovila, že ekonomický růst rozvojových zemí má dosahovat výše alespoň 7,5 % HDP ročně. Ani tuto rozvojovou dekádu se nepodařilo splnit.
Čtvrtá rozvojová dekáda (1991 – 2000) přijala další Mezinárodní rozvojovou strategii. Bylo to desetiletí velkých konferencí a summitů, které schvalovaly další a další závazky. V tomto období se propast mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi povážlivě zvětšovala. Diplomatickou mluvou samotných představitelů OSN bylo dosaženo „smíšených výsledků s mnoha nevyřešenými výzvami“.
Přišel rok 2000, přelom tisíciletí, a bylo třeba přijmout další adekvátně ambiciózní cíle. Zároveň však již byla OSN obezřetnější a na podzimním zasedání Valného shromáždění v New Yorku přijala Rozvojové cíle tisíciletí. Těch bylo osm a dělily se na devatenáct dílčích úkolů. Horizont splnění závazků tentokrát nebyl desetiletý, nýbrž patnáctiletý. Navíc už mezi klíčovými cíli nebylo úplné odstranění chudoby či hladu, ale snížení počtu lidí žijících v absolutní chudobě a těch, kteří trpí hladem, na polovinu.
Některé z rozvojových cílů se globálně podařilo naplnit, ale statistiky jsou ošidné. Například snižování chudoby bylo taženo hlavně ekonomickým růstem Číny a Indie, subsaharská Afrika těžce zaostávala. Nicméně zejména v oblastech vzdělání a zdravotní péče se situace celkově zlepšovala, i když regionálně nerovnoměrně.
Rozvojové cíle tisíciletí měly také další nesporný přínos – dohodly se na nich všechny státy světa. To v dnešním rozhádaném světě není málo.
Od roku 2015 máme nové, ještě ambicióznější cíle, s horizontem splnění v roce 2030. To znamená, že OSN i členské země mohou dalších deset až dvanáct let hlásat, jak veliké je tentokrát naše odhodlání dostát svým závazkům. Poslední dva až tři roky budou věnovány zdůvodnění, proč to opět nevyšlo. Budou také formulovány další velkolepé závazky s patnáctiletým časovým horizontem.
Letošní fórum o udržitelném rozvoji se bude věnovat šesti cílům ze sedmnácti. Mezi nimi také vykořenění chudoby a hladu. Jestli chceme mít šanci se dosažení cílů alespoň přiblížit, musí rozvinuté země, včetně České republiky, vzít vážně závazek z roku 1971 a začít poskytovat na rozvojovou pomoc alespoň 0,7 % hrubého domácího produktu. To už by umožnilo uvažovat o nějaké obdobě Marshallova plánu pro Afriku a případně pro další chudé regiony. Marshallův plán totiž, na rozdíl od nejrůznějších „partnerství pro rozvoj“ fungoval a měl hmatatelné výsledky.
Co kdyby naše vláda pověřila ministra Richarda Brabce, Taťán Brzobohatou a celou delegaci, aby prezentovali v New Yorku také něco v tomto smyslu: „Milí přátelé, přijali jsme v minulosti, stejně jako ostatní, mnoho závazků, které neplníme a které jsme, upřímně, ani neměli v úmyslu splnit. To se změní. Již 46 let nedodržujeme svůj slib ohledně poskytování rozvojové pomoci. Je nám líto, že neplníme ani závazek, který jsme přijali v roce 2002 na konferenci o financování rozvoje v mexickém Monterrey, dosáhnout jako bývalé socialistické (tedy dříve zaostalé) země alespoň 0,33 % HDP. Zatím jsme pořád jen na třetině této částky a na šestině závazku z roku 1971. Nebudeme už plýtvat sliby a devalvovat tak hodnotu vlastních závazků. Slíbíme málo, ale to málo splníme. Chudobu ani hlad tím ze světa neodstraníme, ale uděláme aspoň malý krůček správným směrem. Vyzýváme k tomu i ostatní.“