Druhý listopadový den si připomínáme Památku zesnulých (tzv. Dušičky). Mohlo by se zdát, že tento den je tak trochu zastíněn dnem předešlým, kdy křesťané slaví Svátek všech svatých. Ale například kardinál Miloslav Vlk považoval památku zemřelých v českých zemích za největší svátek vedle Vánoc. Vánoce a Památku zesnulých totiž slaví jak křesťané, tak i nevěřící, na rozdíl třeba od Velikonoc (pokud za slavení Velikonočních svátků nepovažujeme pondělní šlehání žen a následné alkoholové opojení).
- listopad může být nejen připomínkou těch blízkých, kteří tu byli a už nejsou. Může být také podnětem k zamyšlení se nad smrtí a jejím smyslem. Tedy nad tématem, kterému se jinak raději vyhýbáme a vytěsňujeme jej, dokud jsme zdraví a při síle.
V nějakou formu posmrtného života už nejspíše věřil kromaňonec, který se objevil na zemi asi před 45 000 lety. Měl již dobře rozvinutou řeč, byl schopen abstraktního myšlení a byl tedy schopen uvažovat o budoucnosti (což nejspíše žádný jiný živočich nedokáže).
Americký lékař a psycholog Raymond Moody se domnívá, že pradávný člověk se pravděpodobně stal svědkem posmrtného života prostřednictvím zážitků blízké smrti. Podle Moodyho i dalších badatelů mohou mít lidé v situacích blízkých smrti (např. při prodělání klinické smrti) prožitky opuštění vlastního těla (tzv. out of body experience).
Původní egyptské náboženství má dost možná své kořeny ve sdělování zážitků blízké smrti. Egypťané napsali na toto téma knihu „Vstoupit do světla“, které však moderní archeologové dali jméno „Egyptská kniha mrtvých“. Existuje také „Tibetská kniha mrtvých“. Obě jsou průvodci na cestě branou smrti.
Antický filozof Platón o smrti píše: „Nikdo neví, co je smrt, a přece se všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem.“ Myslím, že je to velmi upřímné a výstižné vyjádření nejistoty, které čelíme a zároveň naděje, ve kterou doufáme.
Křesťané věří, že jediný, komu se podařilo projít branou smrti tam a zpět byl Ježíš Kristus. Z ostatních lidí se to nepodařilo nikomu. Přitom každého z nás konfrontace s existencí smrti čeká. Můžeme však alespoň trochu nahlédnout za oponu smrti, abychom se mohli připravit a tušili jsme, do čeho jdeme? Zdá se, že to možné je.
Již zmíněný Raymond Moody studoval v průběhu desítek let tisíce případů prožitků lidí ve stavu klinické smrti. Sestavil seznam devíti prožitků, které tito lidé v průběhu klinické smrti měli: slyšení zvláštních zvuků, pocity vnitřního klidu a nepřítomnosti bolesti, opuštění vlastního těla, pocity putování skrze tunel, pocit povznesení do nebe, vidění jiných lidí (obvykle zemřelých příbuzných), setkání s duchovní (světelnou) bytostí, „promítnutí“ vlastního života, pocit zdráhání vrátit se zpět do života.
Moody sám zdůrazňuje, že tyto prožitky nejsou důkazem posmrtného života. Je však významné, že všichni lidé, kteří těmito stavy změněného vědomí prošli, tvrdili, že se po této zkušenosti stali mnohem vyrovnanějšími a nebáli se smrti. Zároveň uváděli, že si uvědomili, jak velký dar je život, a měli předsevzetí naplnit jeho zbývající část co nejlépe.
K prožití zážitků blízké smrti není podle Moodyho nutné náboženské cítění ani víra v posmrtný život. Zážitky jsou stejné pro věřící i nevěřící. Také lidé odlišných kultur mají zážitky, které obsahují stejné prvky.
V českém prostředí jsou velmi zajímavé již sto let staré experimenty Břetislava Kafky s hypnózou. Údajně Kafka provedl více než 50 000 pokusů se svými subjekty ve stavu hlubokého hypnotického spánku (tzv. čtvrtý stupeň hypnózy). Tvrdil, že u některých lidí se v tomto stavu uvolňuje podvědomá činnost a začínají se projevovat úžasné schopnosti lidské duše (např. jasnovidnost – uspaný subjekt vnímá bez použití smyslů).
Kafka také uváděl, že při svých pokusech narážel na určitý druh magnetismu. Nazýval jej „psychofluidem“, nebo „energetickou aurou“, prostřednictvím které duše oživuje tělo. Dále tvrdil, že někteří jím uspaní citliví lidé měli schopnost vnímat „světové fluidum“ (Kafka jej nazýval „protonace“ podle řeckého slova protos, což znamená první). Je to zvláštní látka, která prostupuje celý vesmír a zaznamenává vše, co se ve vesmíru stane.
Díky „energetické auře“ a „světovému fluidu“ pak měli tito lidé možnost nahlédnout do „vyšší, nadlidské dimenze“ (Moody by řekl do „života po životě“) a ve stavu hlubokého hypnotického spánku o tom vydat svědectví. Na rozdíl od osob, které prošly klinickou smrtí a zážitky blízké smrti, si však tito lidé po probuzení nepamatovali nic, zážitky si nepřenesli do normálního vědomí.
Tyto jevy na hranici reality a fantazie, které studovali Moody, Kafka a mnozí další, jistě nejsou vědeckým důkazem života po smrti. Nicméně mohou nás inspirovat, abychom se alespoň v den Památky zesnulých zamýšleli nad těmi nejpodstatnějšími aspekty našeho života – kdo jsme, kam směřujeme a co můžeme udělat pro to, aby konečné vyústění našeho příběhu dávalo dobrý smysl?
Bede Griffiths, benediktinský mnich, který dlouhodobě žil v jihoindických ašrámech, intuitivně cítil, že na pozadí každodenních událostí a našich životů existuje něco tajemného a krásného: „Čím hlouběji pronikáme do ducha a hmoty, tím více shledáváme, že se prolínají a na nejhlubší rovině vědomí toto rozdělení zaniká a duch a hmota, nadpřirozeno a přirozeno, jedno jsou.“
Nicméně žít v nejistotě a s tajemstvími, která nás přesahují, je naším údělem. To však není důvod k frustraci, depresi či panice ze smrti. Ivan Medek, kancléř prezidenta Václava Havla, krátce před smrtí v jednom ze svých posledních rozhovorů poskytl krásné svědectví: „Jsou lidé, kteří si myslí, že po smrti není vůbec nic. A tak se dívají do budoucnosti jako do tmy. Já taky nevím, co bude. Ale dívám se do budoucnosti jako do světla. Neznámo je velký prostor plný naděje.“