Vize 2030 – plnit sliby

Poté, co islámští teroristé zaútočili 11. září 2001 na Světové obchodní centrum v New Yorku, prohlásil tehdejší americký prezident George Bush, že od této chvíle mají Spojené státy tři priority: bezpečnost, bezpečnost a znovu bezpečnost.

O patnáct let později byl překvapivě zvolen americkým prezidentem Donald Trump a my, v České republice, ale i v řadě dalších evropských zemí, bychom měli mít svoje vlastní priority: plnit sliby, plnit sliby, dodržovat závazky.

Trump opakovaně varuje, že pokud členské země NATO nebudou dávat na obranu minimálně dohodnutá dvě procenta hrubého domácího produktu, nemusí ani Spojené státy plnit svoje vojenské závazky při ochraně evropských zemí.

Česká reakce byla, prostřednictvím našeho premiéra Bohuslava Sobotky, kouzelná: svůj závazek začneme plnit nejdříve v roce 2025. Přinejmenším v této věci bychom se měli za svoji vládu hluboce stydět. Předseda vlády to sice neřekl, ale z jeho výroku „čouhá“ jako sláma z bot naše vypočítavost. Trump bude prezidentem maximálně do začátku roku 2025 a pak bude zase všechno jinak.

Jestliže platí, že politika je vyostřeným obrazem stavu celé společnosti, tak jsme na tom velmi mizerně. Česká republika dává na svoji obranu dlouhodobě jedno procento HDP, tedy polovinu částky, ke které se při vstupu do NATO zavázala. Spojené státy poskytují na obranu necelých pět procent HDP. Trochu demagogicky řečeno, své svobody a nezávislosti si ceníme pětkrát méně, než Američané.

Končí idylická doba, kdy většina Evropy, včetně České republiky, žádným závažným bezpečnostním hrozbám nečelila. V severní Africe a na Blízkém východě se hroutí a do chaosu propadá jeden stát za druhým. Do Evropy míří vlna válečných uprchlíků i ekonomických migrantů, ke kterým brzy přibydou environmentální migranti. Nedostatek vody, sucho, klimatická změna, postupující desertifikace, to vše umocněné vysokými populačními přírůstky v těch nejchudších zemích, vytvoří „dokonalou bouři“. Tyto faktory totiž nebudou působit odděleně a postupně, nýbrž kumulativně, synergicky. Jejich účinky se budou sčítat, možná násobit.

Tím se dostáváme k dalšímu závazku, který Česká republika dlouhodobě neplní – k celkovému objemu poskytované rozvojové pomoci. Myslím, že nám brzy nikdo nebude vyčítat, že odmítáme přijímat na svém území větší počty neprověřených uprchlíků a migrantů. Už i německý ministr vnitra Thomas de Maiziére chce vracet migranty do Afriky ještě předtím, než dosáhnou evropských břehů.

Pokud však odmítáme přijmout migranty na svém území, o to více bychom se měli podílet na preventivních opatřeních, tedy na pomoci potřebným v jejich domovech.

Česká republika v minulých dnech dostala za způsob poskytování své rozvojové pomoci pochvalu od Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). 

OECD nicméně také poukázala na fakt, že neplníme svůj závazek poskytnout na rozvojovou pomoc 0,33 % HDP, ale dlouhodobě uvolňujeme prostředky v rozmezí 0,1 – 0,12 % HDP. A když vláda řekne, že hodlá tento závazek splnit do roku 2030, chováme se, slušně řečeno, vychytrale. 

Pokud se nyní necháme chválit od OECD (oprávněně) za způsob poskytování pomoci, ale výtku nedostatečného financování odbydeme odkazem na rok 2030, je to stejné smutné a nedůstojné, jako výmluva, že dohodnuté výdaje na obranu začneme plnit až v roce 2025.

Od pádu komunismu před čtvrt stoletím jsme v hospodářské oblasti udělali veliký krok kupředu. Ale co se týče našich hodnotových orientací, soudě alespoň podle chování vlády ve dvou zmíněných případech, vězíme až po uši v mentalitě minulého režimu.

Shodou okolností připravuje v současnosti vláda strategický dokument „Česká republika 2030“. Bude tam jistě hodně krásných slov o udržitelném rozvoji, sociální soudržnosti, znalostní ekonomice, společnosti vzdělání atd. Nic proti tomu, definovat dlouhodobé priority jistě potřebujeme. Nicméně nabízím k serióznímu zvážení alternativní vizi, která má jen dvě slova - plnit sliby.