Blíží se konec roku a my obvykle přejeme sobě i druhým Veselé Vánoce a šťastný Nový rok. Moc to nechápu, veselí je spíše spojeno s příchodem Nového roku, kdy po bujaré silvestrovské noci občas přichází novoroční ranní kocovina. Měli bychom si přát spíše šťastné Vánoce, nebo raději radostné Vánoce, podle radostné zvěsti (evangelia), které se nám před dvěma tisíci lety dostalo. Ale protože je dnes v Evropě pravděpodobně většina lidí nevěřících, nebo jen neurčitě v „něco nad námi“ věřících, je pochopitelné, že touha po štěstí je to, co nás spojuje.
Touha po štěstí je vlastní všem lidem, bez ohledu na rasu, vyznání či geografický region. Do Spojených států přitahovala milióny přistěhovalců vidina amerického snu – právo pokusit se o své štěstí, ať jsem kdokoliv a přicházím odkudkoliv. To, že dnes je (nejen ve Spojených státech) možnost pokusit se o své štěstí zaměňována za nárok na štěstí, je věc druhá.
Touha po štěstí je vlastní také obyvatelům asijských zemí s buddhistickým či hinduistickým náboženstvím. V malém himálajském království Bhútánu dokonce používají již padesát let tzv. „hrubé národní štěstí“ (Gross National Happiness). To je pokusem definovat kvalitu života více holisticky, s ohledem na nemateriální aspekty života, než to činí hrubý domácí produkt (ten je pouze ukazatelem ekonomické výkonnosti).
Štěstí je krásný, ale velmi pomíjivý jev. Je prakticky nemožné je definovat, protože jde o velmi subjektivně prožívaný stav. Bhútánci měří své štěstí na základě dotazníkových šetření, která slouží pro vyjádření 69 indikátorů (např. četnost meditace, výskyt sebevražedných myšlenek), které jsou pak rozděleny do devíti dimenzí (psychologická pohoda, vzdělání, využití času, ekologie, kultura, vitalita komunity, zdraví, životní úroveň, dobré vládnutí).
Hrubé národní štěstí je jistě zajímavý koncept, ale vědomě či podvědomě cítíme, že samo o sobě k naplnění života nevede. Můžete v loterii vyhrát milión, chvíli se budete radovat, ale trvalé naplnění života to nepřinese. Můžete být v mládí zamilovaní až po uši a je to velmi krásné. Ale netrvá to věčně, celoživotní štěstí vám to také samo o sobě nepřinese.
Vánoční svátky jsou tedy snad vhodnou příležitostí k uvědomění, že k plnohodnotnému životu potřebujeme víc, než jen trochu občasného štěstí a veselí. Potřebujeme hledat a nalézat smysl svého života. A to není vůbec jednoduchá disciplína.
Podnětné pro naše hledání mohou být myšlenky zakladatele logoterapie, Viktora Frankla, který jako jediný z rodiny přežil nacistický koncentrační tábor (kromě sestry, která včas utekla do Austrálie).
Frankl tvrdí, že základním zájmem člověka je jeho vůle ke smyslu. To znamená, že člověk sahá za sebe sama k nějakému smyslu. Ale pozor, smysl nemůže být dán, nýbrž musí být nalezen. Navíc, kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali.
Vůle ke smyslu je podle Viktora Frankla specifická potřeba neredukovatelná na jiné potřeby a je vlastní všem lidským bytostem. Pokud je vůle ke smyslu potlačena, objevuje se „vůle k moci“ a/nebo „vůle ke slasti“.
Kam vede vůle k moci, vidíme na příkladu Hitlera, Putina či ugandského diktátora Idi Amina. Ani jeden z nich očividně nebyl šťastný ani na vrcholu své moci. A co se týče vůle ke slasti, čím více o ni člověku jde, tím více mu uniká. Frankl nás proto vyzývá, abychom překonali předsudek, že člověk touží po tom, aby byl šťastný. Co ve skutečnosti chce je to, aby k tomu měl důvod.
Stane-li se člověk ve svém hledání smyslu úspěšným, pak bude šťastný a bude také schopen unést různá trápení, která v průběhu života nezbytně přicházejí.
Vánoce jsou v našem kulturně-civilizačním okruhu svátky všech, věřících, hledajících i nevěřících. A je to tak dobře. Někdo chce být jen veselý a bavit se, pro toho jsou „veselé Vánoce“. Někdo chce být šťastný, tak mu přejme „šťastné Vánoce“. Někdo touží jít ještě dál a ke štěstí potřebuje hledat dobrý důvod, nalézt smysl. A křesťané si opět, jako již po dva tisíce let, vyslechnou s vděčností radostnou zvěst: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“ (L2, 10-11)
Pro křesťany je tedy nalezením smyslu spása a příslib „života po životě“. A protože jsou Vánoce pro všechny lidi dobré vůle, pokud by se někdo, kdo není schopen přijmout vánoční radostnou zvěst, cítil tak trochu ošizený, nemusí zoufat. Dobrou nadějí do budoucna je pro něj či pro ni jiný biblický příslib: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J8, 32)