V oku uprchlického hurikánu

Zimní měsíce umožnily, aby si Evropa trochu vydechla od migrační krize. Kvůli dohodě Evropské unie s Tureckem a především díky důslednosti Makedonců, kteří na rozdíl od Řeků jsou schopni chránit svoje hranice, proud migrantů polevil a optimisté se mohou domnívat, že balkánská cesta je uzavřena. Možná ano, ale to se teprve uvidí. Problém hromadného úprku lidí z Afriky a Asie však rozhodně vyřešen není. Právě naopak, nejtěžší zkoušky nás teprve čekají. Pro tento ne příliš optimistický výhled existuje několik důvodů:

Za prvé, v loňském roce přišel do Evropy více než jeden milión migrantů. Každý z nich zaplatil pašerákům a převaděčům zhruba 10 tisíc dolarů. Celková částka tedy představuje 10 miliard dolarů pro organizovaný zločin. Do pašeráckých sítí je zapojeno přibližně 50 000 lidí. Ti se jistě svého výhodného byznysu nevzdají bez odporu.

Před deseti lety se hodně mluvilo o problému pirátství u somálských břehů a mezinárodní společenství si s tím kvůli „předimenzovaným“ lidským právům, které chrání více zločince, než oběti, nevědělo rady. Pirátstvím si zločinci na výkupném vydělali jen 30 – 40 miliónů dolarů ročně, pašování lidí do Evropy je kšeft úplně jiného řádu.

S tím je spojena další nepříjemná skutečnost – organizovaný zločin je jedním z hlavních zdrojů financování terorismu. Hodně cynicky řečeno, je to příklad win-win strategie (strategie vícenásobných užitků) nepřátel naší civilizace – chudáky běžence obereme o poslední peníze (však se o ně Evropa postará) a použijeme je na přípravu dalších bombových útoků proti nenáviděnému Západu.

Za druhé, v dobách Římské říše nalezly národy žijící na sever od „limes Romanus“ (mohutný systém pohraničních opevnění) zalíbení v římském luxusu a bohatství. Opakovaným invazím „barbarských kmenů“ se Římané v době úpadku své moci snažili zamezit tím, že si od barbarů vykupovali mír zlatem. Nepřipomíná nám to něco? Turecku zaplatíme za pomoc při ochraně schengenského prostoru nejméně tři miliardy euro, spíše však šest miliard a nikdo netuší, jestli se turecké požadavky nebudou průběžně navyšovat.

Za třetí, loňským chaotickým otevřením evropských hranic jsme u miliónů lidí z Afriky a Asie vzbudili falešné naděje. V Libyi čeká na svoji šanci údajně až milión běženců, kteří budou zkoušet opakovaně svoje štěstí. Psychologicky to funguje podobně, jako zlatá horečka na Klondiku. Když se v srpnu 1896 rozkřiklo, že na Yukonu bylo objeveno zlato, spustilo to migraci více než 100 tisíc lidí z Kalifornie do pustých oblastí drsného severu. Tisíckrát jste mohli opakovat, že uspěje jen nepatrná část z těch, co se vydali na cestu, nebylo to nic platné. Mnozí během cesty zahynuli, ostatní to však neodradilo.

Chci tím říct, že současné omezení náporu běženců je dočasné a problém rozhodně vyřešen není. Je to stejné, jako když vás zasáhne hurikán. Nejprve přijde nápor větru z jedné strany. Pak nastane uklidnění. Jenže to jste právě v oku hurikánu a máte jen velmi krátký čas na mobilizaci sil. Pak vás zasáhne větrná smršť z druhé strany stejnou silou a pak teprve, když to přežijete, můžete začít s obnovou svého domova a okolí. Takže, slovy Petra Fialy ze skupiny Mňága a Žďorp, „z nejhoršího jsme uvnitř“. Nebo slovy jiného klasika, „máme jen vágní naděje, ale jasné obavy“. (Paul Valéry)

Co s tím? Jestliže, obrazně řečeno, přijde Afrika a Blízký východ do Evropy, stane se Evropa Afrikou a Blízkým východem. Nebo se může Evropa pokusit prostřednictvím rozvojové spolupráce napomoci tomu, aby lidé v těchto regionech uvěřili, že má smysl pracovat na lepší budoucnosti tam, kde jsou doma. Snadno se to řekne a hůř udělá, ale evropskou civilizaci také budovaly do dnešní podoby desítky generací před námi.

Nikdo samozřejmě neví, kolik máme času, jestli ještě vůbec nějaký máme. Už na počátku 70. let 20. století se ekonomicky rozvinuté země zavázaly, že budou poskytovat na rozvojovou pomoc ročně 0,7 procenta ze svého hrubého domácího produktu. Dlouhodobě závazek plní skandinávské státy, Holandsko a Lucembursko. Česká republika dává 0,1 % ze svého HDP, i když v roce 2002 na konferenci o financování pomoci v mexickém Monterrey slíbila, že v roce 2015 to bude již 0,33 % HDP (tedy přibližně 12 miliard korun ročně).

Domnívám se, že tedy máme dvě možnosti. Buď budeme schopni důsledně ochránit naše hranice před nelegální a živelnou migrací a zároveň pomáhat přímo v rozvojových regionech. Nebo na rozvojových programech a projektech ušetříme, ale budeme platit další a další miliardy eur Turecku, ale také Libyi a možná dalším státům podobně, jako si před dvěma tisíciletími kupovali Římané mír od svých sousedů. Římany tento pokus nezachránil.