Malé je krásné, tvrdil již před čtyřiceti lety ve stejnojmenné knížce britský ekonom německého původu E. F. Schumacher. Není třeba být posedlý kvantitativním růstem a velikostí. Příroda miluje rozmanitost. Diverzifikuje, nedává „všechna vajíčka do jednoho košíku“. Podobně by se měla chovat lidská společnost.
Vezměme si jako příklad naši závislost na fosilních palivech. Pokrývají asi 85 % celosvětové spotřeby energie. Podle britského fyzika Jamese Lovelocka je tak světové společenství v podobné situaci, jako narkoman závislý na heroinu. Bude-li pokračovat, zemře. Přestane-li drogu užívat ze dne na den, zabije ho to také. Má jen jednu šanci, postupného a ne bezbolestného odvykání.
V podobné situaci jsme i my. Zkusme si představit jen jeden týden, měsíc, či rok důsledně bez používání fosilních paliv (tedy ropy, uhlí a plynu). Civilizaci to, obrazně řečeno, zabije. A to zejména ve vyspělých zemích se sofistikovanými technologiemi.
Inspirace, že je možné žít i jinak, že „malé je krásné“, občas přichází z míst, o nichž sotva tušíme, že existují. Všechno na světě nevymysleli jen velikáni západní vědy a kultury, jak to známe z učebnic. Svět je mnohem pestřejší, tradiční znalosti a dovednosti mnoha domorodých (před několika desetiletími bychom řekli „primitivních“) kultur jsou překvapivě bohaté a inspirativní. Jedním z takových míst je bhútánské království, které jsem měl příležitost navštívit.
Bhútán je velmi hornatá země, sevřená mezi Indií a Čínou. Velikostí je srovnatelná se Slovenskem, počet obyvatel však jen lehce převyšuje 700 tisíc. Je neuvěřitelně rozmanitá. Nejnižší bod v Bhútánu má pouhých 200 metrů nad mořem, nejvyšší hora, Gangkhar Puensum, se tyčí do výše 7570 m.n.m. (je to nejvyšší dosud neslezený vrchol světa).
Do začátku 60. let 20. století to byla země uzavřená okolnímu světu. Neměla vlastní měnu, telefonní spojení, školy, nemocnice, vlastní poštu a samozřejmě také žádné turisty. Teprve na přelomu 21. století povolil král televizi a internet. Toto zpoždění má jednu nespornou výhodu – lidé zatím žijí spolu, nikoliv vedle sebe. Ten samý král, Jigme Singye Wangchuck, se v roce 2006 vzdal dobrovolně moci a od roku 2008 je Bhútán konstituční monarchií (králem s omezenými pravomocemi je nyní jeho syn Jigme Khesar Namgyel Wangchuck).
Je to stále velmi chudá země, která potřebuje naši pomoc, zejména v oblasti vzdělávání a lékařské péče. Ale má také co nabídnout, a to nejen turistům. Od roku 1972 Bhútán měří svůj rozvoj podle tzv. hrubého národního štěstí. Klasičtí ekonomové se možná ohradí, že měřit něco tak subjektivního, jako je štěstí, prostě nejde. Je to jakýsi extrémní protipól k našemu hrubému domácímu produktu. Ten měří velmi dobře ekonomickou výkonnost, ale jako ukazatel kvality života je také značně zavádějící.
Za prozkoumání by stála tradiční medicína, především účinky různých výtažků rostlin moderními metodami analytické chemie. Navíc v neprostupných subtropických lesích jižního Bhútánu čeká jistě na objevení řada nových druhů rostlin a živočichů.
Bhútán se otevírá světu a učí se využívat příležitostí globalizace i čelit jejím rizikům. Dychtí po západních informacích a vzdělanosti. Kolega učitel z Kanady měl kouzelný postřeh: „Jestli nedokážete dobře učit v Bhútánu, nedělejte to vůbec. Protože nikde jinde na světě nenajdete tak pozorné a vděčné studenty.“
Na druhou stranu z izolované a svérázné kultury Bhútánu může vzejít něco inspirativního pro západní svět a nemusí to být jen koncept hrubého národního štěstí. Před dvěma tisíciletími se křesťanství také nezrodilo v centru Římské říše, ale kdesi na její východní periferii. A za pár století právě ono mělo zásadní podíl na vytváření nové, západní civilizace. Bhútán je dnes na okraji světového dění. Ale za nějaký čas, kdo ví?