Polovinu svého života jsem prožil v totalitním Československu a snil jsem o tom, že se alespoň jednou v životě podívám do svobodné části Evropy. Povedlo se to až napočtvrté, dostal jsem devízový příslib na cestu do „polokapitalistické“ Jugoslávie. Pak přišla sametová revoluce, velké naděje a velká očekávání. Se zadostiučiněním jsem si užíval toho, že jsme se stali členy Severoatlantické aliance, úhlavního nepřítele „tábora míru a socialismu“ v době mé povinné vojenské služby. O pět let později jsme byli přijati do Evropské unie a ocitli jsme se konečně tam, kam jsme patřili, kde jsme se cítili doma. Jenže domov se občas změní k nepoznání. Stává se to v rodinách a může se to stát i ve společenství evropských národů.
V loňském roce přišel do Evropy více než milión migrantů z Asie a Afriky. To by nebylo tak zlé. Zoufalé je, že jsme příchozí přímo vybízeli, ať přicházejí bez pravidel, chaoticky, bez respektování schengenských i národních hranic. U desítek miliónů lidí v rozvojových zemích jsme tak vzbudili velká očekávání, která nemohou být naplněna, vzbudí jen hněv a frustraci. Nebo naplněna budou a Evropa se zásadně promění. To se rozhodne v letošním roce, kdy se milióny lidí pokusí dostat do konzumního ráje a nebudou se ptát, jestli s tím souhlasíme.
Jenom za leden se počet migrantů oproti loňskému roku zvýšil dvanáctinásobně (z 5550 na 66233 osob dle údajů UNHCR) a to ještě nezačalo teplé jarní počasí. Řekové a do jisté míry také Italové nedokáží nebo nechtějí (nebo obojí) nápor běženců zvládnout, takže není moc důvodů se domnívat, že se v průběhu roku situace výrazně zlepší.
Německo se pokouší vracet neúspěšné žadatele o azyl zpátky domů, ale výsledky jsou tristní. Z 200 tisíc odmítnutých žadatelů dobrovolně odjela jen desetina a sedmnáct zemí, kam by se měli vracet, odmítá přijímat zpět své vlastní občany. Jaké tedy budou důsledky této „vítací politiky“? Krátkodobé projevy lze odhadnout s velmi vysokou pravděpodobností:
- Začne se drolit schengenský prostor. Politikům bude ještě nějaký čas trvat, než to ve svých povinně korektních řečech připustí, ale život je předbíhá. Ploty už nestaví jen Maďaři a kontroly na hranicích či v jejich blízkosti už provádějí i státy, které by něco takového ještě před rokem zásadně odmítaly.
- Finanční výdaje na potřeby miliónů nově příchozích dramaticky porostou a nejvíce zasažené státy budou muset citelně omezit nejrůznější výdobytky sociálního státu i pro vlastní občany. To žádného poctivého plátce daní nepotěší.
- Integrace nově příchozích bude probíhat desetiletí, pokud se vůbec podaří. Většina cizinců pochází z agrárních, nikoliv industriálních nebo postindustriálních společností. Žijí tedy v jiném historickém čase, vyznávají odlišné hodnoty, mají jiné pracovní návyky. Když před dvěma stoletími v Evropě začínala průmyslová revoluce, lidé přicházející z venkova do továren ve městech také těžko chápali, proč například mají být každý den v přesný čas a na přesném místě u výrobního pásu. Jako rolníci se po staletí řídili jiným rytmem.
- Tyto a další faktory způsobí rostoucí napětí ve společnosti. Nárůst obav a radikálních nálad vidíme prakticky ve všech zemích Evropy. Tlak budí protitlak. To je pravidlo, které platí v přírodě i ve společnosti. Otázkou je, jestli a kdy se toto napětí změní v neřízený a neřiditelný proces, v explozi. Pokud ano, Evropa se změní a to nezvratně. Z pohledu nás, domorodců, to nebude k lepšímu.
V roce 2000 publikoval Otakar A. Funda knížku „Znavená Evropa umírá“, ve které tvrdí, že civilizace zaniká, když:
- ztratila vizi;
- ztratila jistý nepsaný konsenzus o tom, co je správné a co ne;
- náklady potřebné na její udržení v chodu překročí objem zisku její produkce;
- mechanismy sloužící k udržení jejího fungování v chodu dostoupily takové komplikovanosti, že nejsou opravitelné za provozu;
- se unavila, když vyčerpala svůj rozlet a elán, když se v ní rozhostila rozkladná nálada.
Velmi si přeji, aby se obavy Otakara Fundy nenaplnily. Pokud by však k něčemu takovému mělo dojít, pak migrační krize může být roznětkou, která tento proces zažehne. Naše evropské politické elity zatím tomuto nežádoucímu scénáři účinně nečelí. Spíše, jak vidíme téměř každý den v přímém přenosu, „jsou rozhodnuty k nerozhodnosti, odhodlány k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjné ve své váhavosti, pevné v rozbředlosti, silné v bezmoci“ (W. Churchill). Ale nezoufejme. Teprve velké krize v minulosti zrodily velké osobnosti, které byly schopny čelit zásadním výzvám. Naděje proto ještě nezemřela.