Podle zprávy mezinárodní neziskové organizace Oxfam pokračoval i vloni trend prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými. Pouhých 26 nejbohatších lidí na světě vlastní majetek ve stejné hodnotě jako 3,8 miliardy chudších obyvatel této planety. Nikdo jistě nepopírá, že tito boháči jsou velmi pracovití, vzdělaní a inteligentní. Obrovské majetkové rozdíly však navozují ve světě velmi nestabilní situaci, kterou zejména frustrovaní mladí lidé v zemích rozvinutých i rozvojových budou chtít řešit revolučně, nikoliv evolučně.
Během posledních deseti let se počet dolarových miliardářů zdvojnásobil, takže dnes už si jich po světě vykračuje 2200. Zejména jich v poslední době přibývá v Asii, konkrétně v Číně a Indii. Chudá polovina lidstva zatím nadále chudne, takže například v ambiciózní Indii s vlastním jaderným a kosmickým programem žije 300 miliónů lidí pod hranicí absolutní chudoby (denní příjem pod 1,9 USD/osobu).
Velké disproporce v bohatství mezi regiony vedou (kromě jiného) k migraci, např. z Afriky a Blízkého východu do Evropy, nebo ze střední Ameriky a Karibiku do USA. Ale ještě závažnější jsou propastné rozdíly mezi lidmi uvnitř jednotlivých států. V Brazílii vlastní deset procent nejbohatších obyvatel majetek v hodnotě 58krát vyšší, než deset procent nejchudších lidí. V Číně je tento poměr 19:1, ve Spojených státech 16:1, v Rusku 13:1.
Obecně je situace nejdramatičtější v Latinské Americe, kde je velmi úzká skupina boháčů, téměř neexistující střední třída a velké množství chudých lidí. To se pak odráží v nízké sociální soudržnosti a vysoké kriminalitě. Projděte se v chudší části Rio de Janeira po ulici s dobrým fotoaparátem a můžete si na hodinkách stopovat, za jak dlouho budete okradeni (o ty hodinky však také přijdete).
Je to jeden z důsledků totální globalizace a nevíme, co s tím. Někteří boháči (např. Bill Gates) zakládají štědré nadace a snaží se podstatnou část svého majetku smysluplně rozdat. Jiní (např. Elon Musk) investují do odvážných, ale investičně rizikových technologií. Některé státy se snaží bohaté pořádně „podojit“ a berou jim formou daní až tři čtvrtiny jejich příjmů.
Někde (Finsko, Švýcarsko) experimentují s občanským (nepodmíněným) příjmem, který by byl vyplácen každému, včetně nezaměstnaných. Nahradil by celou škálu dnes existujících státních příspěvků. Občanský příjem by pravděpodobně umožnil vznik mnoha nových, nízce placených pracovních míst (např. sociální služby, práce v neziskových organizacích) a míst na zkrácený pracovní úvazek. Je to zajímavý, několik desetiletí starý návrh Jamese Robertsona. Uvidíme, jestli se nakonec ve Finsku, Švýcarsku, či jinde prosadí a s jakými výsledky.
Rostoucí příjmové rozdíly mezi bohatými a chudými však nejsou zdaleka jedinou „linií zlomu“ současného světa. Méně viditelnou, ale o to nebezpečnější je narůstající neporozumění a odcizení mezi mladými a starými lidmi, mezi generacemi.
Narůstá očekávaná délka dožití, ale délka života prožitého ve zdraví stagnuje. Strmě tedy porostou výdaje (nebo přinejmenším požadavky na výdaje) na zdravotní péči a na starobní důchody. Rychle klesá počet lidí v ekonomicky produktivním věku, kteří by na spoluobčany v postproduktivním i předproduktivním věku pracovali. To je všeobecně známá věc, jen si důsledky nejsme schopni či ochotni připustit.
Podle zatím dílčích náznaků se zdá, že rostoucí počet mladých lidí si začíná uvědomovat, že na planetě s téměř osmi miliardami lidí rychle docházejí zdroje pro náš energeticky i surovinově velmi náročný způsob života. A ti bystřejší z nich se začínají obávat, že budou první evropskou poválečnou generací, která se nebude mít materiálně lépe, než jejich rodiče. Spíše naopak.
To bude psychologicky velmi těžko vstřebatelné a z toho pramenící hněv může vést k nebývale vážnému obvinění starších lidí: „Ve své nenasytnosti a lakotě jste vyčerpali zdroje této jedinečné planety a navíc jste devastovali životní prostředí.“ Na to jako představitel starší generace dokáži říci asi jen jediné: „Ano, máte pravdu, ale vy byste se v naší situaci chovali stejně. Vzájemné obviňování nepomůže, jediným možným východiskem je nalézt smysluplný, plnohodnotný způsob života při mnohem nižších nárocích na zbývající přírodní zdroje.“
Vím, není to veselé téma, ale jsem přesvědčen, že pro první polovinu 21. století bude naprosto klíčové. Proto bychom o něm měli přemýšlet a mluvit.
Elizabeth Kübler-Rossová (On Death and Dying, 1969) pracovala s nevyléčitelně nemocnými pacienty a v průběhu času si všimla, že reakce na sdělení špatné zprávy probíhaly víceméně ve stejných vzorcích:
-
popření reality, šok
-
hněv (vůči lékařům, sestrám, zdravým lidem), pocit obrovské nespravedlnosti
-
smlouvání (s nemocí, s osudem, s Bohem)
-
deprese z radikálně omezených životních možností
-
smíření (nedosáhnou jej „automaticky“ všichni)
Západní společnost není nevyléčitelně nemocná, ale bez transformace a přechodu na jiný způsob zacházení s přírodními zdroji dlouhodobě udržitelná není. To je největší výzva (nejen) pro ročníky narozené po roce 2000.
Lidé se této situaci budou bránit a vzdorovat. Teprve až dají průchod svému hněvu a smutku nad zničenými sny materiální prosperity, obrátí se k vytváření nové civilizace, jakkoliv dlouho to bude trvat. Teprve až se zřekneme naděje, že zlatá éra „nekonečného“ průmyslového růstu může být obnovena, odvážíme se jít dál. (Duane Elgin)