Nejvýznamnější a nejznámější fyzik současnosti, Stephen Hawking, se nedávno vyjádřil, že lidstvo by si mělo během příštího tisíce let najít nové planety k osídlení. Pokud tak neučiní, hrozí mu vyhynutí.
Tisíc let je dlouhá doba a předpovídat v tomto horizontu nelze prakticky nic. Futurologové se obvykle odváží předvídat budoucí rozvojová ohrožení a příležitosti v horizontu přibližně dvaceti let.
Co si mohl o vzdálené budoucnosti představovat Kryštof Kolumbus, když se před pěti sty lety plavil do Indie a objevil Ameriku? Že jednou tu cestu bude moci podniknout každý během osmi hodin, usazen v pohodlném křesle tryskového letadla? Nebo že dění na vzdáleném kontinentu budeme sledovat díky satelitnímu vysílání v přímém přenosu?
S objevováním vesmíru je potíž. Když v roce 1969 vstoupil první člověk na Měsíc, nikdo si nepomyslel, že poslední člověk se po něm projde v roce 1972. Od té doby nic, po zrušení projektu Apollo nemáme vůli a odhodlání se tam vrátit. Výlet na Mars s lidskou posádkou je v nedohlednu a cesta tam a zpět by trvala čistého času (bez pobytu na Marsu) jeden rok.
Doletět k nejbližší hvězdě, Proxima Centauri, vzdálené 4,3 světelných let, by při dnešní rychlosti kosmických lodí trvalo 25 000 let. Jenom v naší galaxii, Mléčné dráze, je takových hvězd sto miliard, možná podstatně více. Mnohé mají planetární systémy, zatím víme o čtyřech tisících planet. Pronikání do vesmíru však má jednu podstatnou vadu – pokud nedojde k nějakému obrovskému průlomu v našem poznání, vzdálený vesmír nám zůstane uzavřený.
Na Hawkingově výroku je zarážející jedna věc – nevěří, že bychom se na této planetě mohli naučit žít dlouhodobě udržitelným způsobem. Než tedy naši planetu definitivně zdevastujeme, je třeba si najít jiné místo, které následně začneme kolonizovat a ničit. Není totiž důvod se domnívat, že jinde ve vesmíru se budeme chovat lépe a zodpovědněji, než zde na zemi.
V Hawkingově pojetí by nás tedy čekal smutný úděl kosmických dobyvatelů, kteří kočují vesmírem bez domova, bez cíle. Naším jediným cílem by bylo přežít a pro vlastní přežití podmaňovat a ničit. Stali by se z nás tuláci po hvězdách, nebo rovnou kosmičtí bezdomovci.
Možná jednou budeme cestovat vzdáleným vesmírem, pokud zvládneme takové drobnosti, jako teleportaci, motory na antihmotu či procházení tzv. červími dírami (to jsou hypotetické objekty, které, pokud vůbec existují, umožní utvořit „zkratku“ přes prostor a čas). Fyzikálním zákonům platným v nám známém vesmíru to neodporuje.
Máme před sebou nicméně hodně práce. Viditelná hmota ve vesmíru totiž zdaleka není to jediné, co se zde vyskytuje. Planety, hvězdy a galaxie tvoří jen asi 5 % veškeré hmoty ve vesmíru, jsou-li současné kosmologické teorie správné. Dalších 30 % tvoří neviditelná „temná hmota“. Zbytek asi představuje tzv. „temná energie“, o které astronomové věří, že způsobuje stále rychlejší rozpínání vesmíru, místo aby se kvůli gravitaci smršťoval.
Takže, slovy amerického spisovatele Billa Brysona, „se nakonec dostáváme k poznání, že žijeme ve vesmíru, který nemůžeme spočítat, obklopeni hvězdami, jejichž vzdálenost neznáme, v prostoru vyplněném hmotou, kterou nemůžeme identifikovat a řídící se podle fyzikálních zákonů, jejichž vlastnostem nerozumíme“.
I přes to všechno si můžeme říci „přes problémy ke hvězdám“ a pustit se do díla. Avšak více než motory na antihmotu a další technické vychytávky k tomu potřebujeme něco důležitějšího – vidět ve svém počínání nějaký smysluplný cíl. A ten nenajdeme jako tuláci, ale jako poutníci po hvězdách. Poutník má domov. Vydává se na cestu do neznáma, ale stále má na paměti, že se má kam vrátit. Pokud svoji planetu zničíme, jak se obává S. Hawking, stanou se z nás tuláci bez cíle a bez domova.
O tom, jestli se naučíme žít na naší planetě dlouhodobě udržitelným způsobem, se rozhodne v průběhu 21. století, nikoliv během příštích tisíc let. I kdyby teoreticky dokázala skupina vyvolených opustit planetu, jenom kolonizace Marsu, včetně vytvoření životodárné kyslíkaté atmosféry, by trvala tisíce let. Takže se nám nedostává především základní nevyčerpatelný a neobnovitelný zdroj k realizaci Hawkingova návrhu, kterým je čas.
„Opustit planetu Zemi je naší největší nadějí na přežití“, tvrdí slavný fyzik. Mýlí se. Cesta ke smysluplnému a udržitelnému životu nevede přes úprk do vesmíru, ale spočívá ve schopnosti naučit se žít na naší jedinečné planetě jako lidé.