Tak dobrá, mějme se rádi. A co dál?

Po návratu ze zahraničního pobytu jsem si přečetl výzvu „Vědci proti strachu a lhostejnosti“. Nepřipojím se k ní nikoliv proto, že bych s ní nesouhlasil, ale proto, že se s ní vlastně nedá nesouhlasit. Výzva je natolik obecná a všeobjímající, že dle mého názoru nic neřeší a k ničemu neinspiruje. Celá by se dala shrnout do slov „buďme tolerantní a mějme se rádi“. Dopouští se tak podobného omylu, jako před třemi desítkami let první definice udržitelného rozvoje OSN, která uváděla, že „všichni lidé mají právo na uspokojení svých potřeb“. Jak definovat oprávněné lidské potřeby, natož jak jich dosáhnout, však dodnes nemáme odpověď.

Signatáři výzvy apelují na politiky, aby jednali jako odvážní státníci. K tomu však potřebují právě od vědecké komunity solidní podklady a návrhy řešení. Pokud řešení neznáme, pak se alespoň pokusme o formulaci netriviálních otázek, které by měly být diskutovány a poté přetaveny do formulace alternativních přístupů. Ty následně naši volení zástupci mohou či nemusí využít.

Státník se pak pozná podle toho, že na rozdíl od politika má odvahu rozhodovat se podle svého vědomí a svědomí pro nejlepší možné řešení, i kdyby šlo proti veřejnému mínění a stálo jej v dalších volbách mandát. Když americký prezident Harry S. Truman prosazoval po druhé světové válce Marshallův plán pro Evropu, americká veřejnost byla proti a jeho poradci jej od tohoto kroku zrazovali. Trumanova odpověď byla, viděno očima dnešní politiky, jak z jiného světa: „Rád bych věděl, kam by došel Mojžíš, kdyby měl zkoumat názory Židů v Egyptě. Co by hlásal Ježíš, kdyby se měl řídit průzkumem veřejného mínění v izraelské zemi? ... Na průzkumech nezáleží. Záleží na pravdě a nepravdě, na vůdcích, kteří silou ducha, čestností a vírou ve spravedlnost formují epochy v dějinách světa.“

Současná (nejen) imigrační krize možná právě spouští novou epochu v dějinách světa, i když to zatím nevidíme a nevnímáme. Dovolím si proto místo spoluúčasti na výzvě vědců formulovat jako příspěvek do diskuse pět podnětů:

  1. Známe alespoň řádově, jaký počet imigrantů je Evropa schopna v průběhu jedné či dvou generací vstřebat, aniž by ztratila vlastní identitu? Jenom v Německu letos přibude 800 tisíc uprchlíků (čtyřikrát více než vloni) a tlak bude dlouhodobě narůstat. S velmi vysokou pravděpodobností totiž ve světě poroste počet zhroucených států a vnitrostátních konfliktů.
  2. Kromě uprchlíků před vojenskými konflikty, politickým a náboženským pronásledováním, bude mohutně narůstat počet environmentálních migrantů (v důsledku klimatických změn, sucha, degradace půdy, šíření pouští atd.) Pokud vím, kategorie „environmentální uprchlík“ zatím v mezinárodním právu neexistuje, reálně jsou však těchto lidí dnes již milióny.
  3. Proč se nám nedaří najít způsoby, jak lidem pomoci u nich doma, v jejich prostředí? Je pravda, že tzv. rozvojová pomoc zatím nebyla ani dostatečná, ani dostatečně účinná. To však neznamená, že máme na tento přístup rezignovat. Kromě válečných a environmentálních uprchlíků totiž hlavní migrační „tsunami“ budou tvořit uprchlíci před chudobou, a těch je nejméně miliarda (počet lidí, kteří žijí za méně než 1,25 dolaru na den, tedy v absolutní chudobě).
  4. Jsme připraveni, že počet lidí, kteří se do Evropy dostanou, v budoucnu naroste „automaticky“ alespoň pětinásobně? Dnešní cesta stojí uprchlíka přibližně 8 – 10 tisíc dolarů a skládá se na něj celá široká rodina. 80 % těchto případů tvoří mladí muži, kteří se pak budou dožadovat práva dostat zbytek rodiny k sobě.
  5. Naprostou většinu migrantů tvoří muslimové a nenalhávejme si v rámci politické korektnosti, že to s sebou nenese vážná bezpečnostní rizika a výzvy, kterým neumíme efektivně čelit. Souhlasím, že většina muslimů je mírumilovných, ale i kdyby jen jedno promile z nich byli džihádisté, je to velký malér. Děsivou pravdou totiž zůstává, že bezpečnostní složky mohou tisíckrát úspěšně zmařit pokus o teroristický útok, ale teroristům k rozvrácení důvěry ve společnosti bohatě stačí, aby uspěli v jednom případu z tisíce.

Už před dvaceti lety mi tehdejší poradce holandského ministra pro zahraniční obchod a rozvojovou spolupráci, Michel van Hulten, říkal, že během cest po Africe mnoho jeho setkání končilo žádostí partnera: „Dostaň mne do Evropy.“ Odpovídal jim, že nemůže, a i kdyby mohl, budou vykořeněni, protože nebudou znát jazyk, nebudou mít práci a nebudou ve svém přirozeném prostředí. A odpověď? „Nevadí, stejně mě vezmi s sebou.“

Na tom, že máme být tolerantní a solidární s lidmi v nouzi se asi všichni shodneme a není nezbytné to stvrzovat svým podpisem. Jak však tyto obecné pravdy proměnit v konkrétní podněty a návrhy, na základě kterých by mohli politici kvalifikovaně jednat a informovaná veřejnost je podporovat? To je skutečná výzva nejen pro vědce, ale pro celou akademickou komunitu.