Oslavili jsme sto let od založení (již neexistujícího) československého státu. Dvacáté století nebylo pro národy střední Evropy vůbec jednoduché. Přesto můžeme být na mnohé úspěchy hrdí, jak na poli kulturním, sportovním, tak do jisté míry i v oblasti ekonomického a vědecko-technického rozvoje.
Právě věda a technika určovaly v dobrém i zlém vývoj Evropy. Počínaje první světovou válkou jsme byli schopni a ochotni se průmyslově zabíjet (nasazení kulometů, tanků, chemických zbraní). Na druhou stranu před sto lety jen ti nejodvážnější snili o cestě do kosmického prostoru a na Měsíc. Ještě před půlstoletím neexistovaly internet, světová webová síť, osobní počítače či mobilní telefony.
Jaké bude pro českou společnost jednadvacáté století? Díky vědě a rozvoji technologií se život v příštích několika desetiletích změní více, než v minulém století. Pro sebevědomý a ambiciózní stát je nutné, aby se jeho občané dívali dopředu, do budoucnosti. Minulost můžeme poznat a různě interpretovat, ale nemůžeme ji změnit. Naproti tomu budoucnost nemůžeme dokonale poznat, vždy nás překvapí. Můžeme ji však každý do jisté míry ovlivnit už jen tím, že o ní přemýšlíme a formulujeme budoucích příležitostí a ohrožení. V budoucnosti prožijeme zbytek svých životů, proto má smysl se o ni zajímat.
Co nás tedy čeká? Podle zprávy Stav budoucnosti (Glenn, Gordon, Florescu, 2012) patří v oblasti vědeckého výzkumu a rozvoje technologií mezi nejperspektivnější následující oblasti:
- syntetická biologie (přepisování a vytváření nových genetických kódů);
- umělá inteligence (kontinuální přepisování a vylepšování vlastního software, založené na zpětné vazbě senzorů v globálních sítích);
- trojrozměrné (3D) tiskárny („tisk“ nejrůznějších zařízení, zbraní, domů apod.);
- robotika (vytváření robotů a kyborgů těžko rozeznatelných od lidí; velkou neznámou však zůstává vědomí, za jakých podmínek a jestli vůbec se u těchto robotů a kyborgů může objevit);
- výrobní procesy na úrovni atomů a další formy nanotechnologií;
- další rozvoj a klesající ceny obnovitelných zdrojů energie;
- vytvářející se „nervový systém civilizace“ (informační technologie a informační sítě propojující celé lidstvo, vznikající „kolektivní inteligence“).
Každá z těchto výzev má svůj rub a líc. Podívejme se konkrétněji jen na dvě z těchto oblastí, na informační technologie a na biotechnologie.
Internet se stal jednou z nejmocnějších hnacích sil globalizace, vzdělávání, demokratizace a ekonomického růstu. „Kybersvěty“ soupeří s reálným světem a kyberprostor se stal základním a bezprecedentním médiem pro lidskou společnost.
Ray Kurzweil se v knize Věk oduševnělých strojů (1999) optimisticky domnívá, že díky informačním technologiím vstupujeme do éry velké akcelerace. Asi až příliš odvážně tvrdí, že 21. století bude ekvivalentem pokroku dosaženého za posledních 20 000 let.
Naopak německý neurobiolog Manfred Spitzer v knize Digitální demence (2014) upozorňuje na četná rizika. Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. Na digitálních médiích vzniká závislost, především pokud jsou přístupná malým dětem. V dlouhodobém horizontu nám tato média poškozují tělo (nehýbeme se) i mysl. Nervové spoje odumírají a ty nové nepřežijí, protože jich není třeba.
Díky biotechnologiím budeme schopni rozpoznat a napravit nemoci genetického kódu dříve, než se rozvinou. Zdravotní systém by se tak mohl změnit z tradiční diagnózy a terapie na predikci a prevenci.
Francis Fukuyama (Naše posthumánní budoucnost, 2002) však varuje, že snahy po ovládnutí lidské přirozenosti pomocí biotechnologií jsou závažnější a nebezpečnější, než snahy o ovládnutí mimolidské přírody pomocí průmyslových technologií.
Lidský genom má jen asi 30 000 genů (např. u červů je to 19 000 genů). Proto pravděpodobně genetická příčinnost chování a vlastností vyššího řádu, například osobnosti či inteligence, je tak složitá, že s ní nikdy nebudeme umět manipulovat bez vedlejších nežádoucích účinků. Jediný gen má totiž více účinků, jindy zase musí několik genů spolupracovat na tvorbě jediného účinku. Můžeme si tak zahrávat s „biologickou časovanou bombou“, jak již před padesáti lety tvrdil ve stejnojmenné knize Gordon Taylor (1970).
V roce 2004 oznámili vědci v Jižní Koreji, že vytvořili lidský klon a získali z něj první odvozenou kmenovou buňku. Nakonec se ukázalo, že šlo o podvod. Dříve či později se to však někomu podaří. Byl by to významný pokrok na cestě k využití takových buněk k náhradě jiných buněk v lidském těle poškozených nemocemi (např. cukrovka, Alzheimerova choroba). Z kmenových buněk by mělo být jednou možné nahradit jednotlivou část lidského těla.
Na druhou stranu jsou však s klonováním spojené závažné etické a právní otázky. Pokud si ze svých buněk naklonujeme další bytost, bude mít dědičná práva? V jakém vztahu bude k „normálnímu dítěti“? Co když si někdo naklonuje svého biologicky identického dvojníka, aby mohl později použít jeho tělesné orgány?
Lidská tvořivost je nevyčerpatelná a je naším největším bohatstvím. Ale stejně tak i lidská pýcha nezná hranic, pokud jí dovolíme, aby nerespektovala žádná etická pravidla. Stačí někdy málo a „světlé zítřky“ se mohou proměnit v noční můru. Takže o tom, jak v našem českém státě a ve středoevropském prostoru prožijeme 21. století, možná nakonec nerozhodnou vědecko-technické objevy a vynálezy, ale náš charakter. Jak pravil již ve 2. století před naším letopočtem Ješua, potomek Sírachův v Jeruzalémě: Před člověkem je život i smrt a bude mu dáno, co si vybere. (Sír, 15, 17)