Válka na Ukrajině trvá téměř rok, lze už proto pojmenovat některá specifika okupantů. Především je typické, že Rusové kradou. Chtějí ukrást co největší část ukrajinského území. Ruští vojáci zase kradou pračky, ledničky a další spotřební zboží a posílají je domů na přilepšenou svým rodinám. Ruský stát pak bezostyšně krade na okupovaných územích obilí, železo a další suroviny a produkty.
Nemělo by nás to překvapovat. Rusko jen navazuje na tradici Sovětského svazu. Dříve narození si možná vzpomenou na vtip, jak stojí maršál Koněv v květnu 1945 v Praze na Staroměstském náměstí před orlojem a smutně dumá: „Ku*va, to nenaložíme.“
Druhý důležitý, i když také nikoliv překvapivý postřeh je, že Rusům, přesněji vládcům Ruska, nezáleží na lidských životech. Zabíjejí a mučí Ukrajince, vojáky i civilisty. Města a vesnice dobývají tak, že je nejdříve brutální dělostřeleckou palbou prakticky srovnají se zemí. Civilní a vojenské objekty nerozlišují. Že je to válečný zločin, je nezajímá.
Nezáleží jim však ani na životech vlastních vojáků. Především po částečné mobilizaci je zřejmé, že málo vycvičené chudáky posílají na zteč a na smrt, na ztráty nehledí. Jako dříve Rudá armáda, opírají se především o početní převahu, podle hesla „nas mnogo“.
Ale přece jen, když Rusko válčilo v Afghánistánu, jakmile dosáhly počty ruských obětí patnácti tisíc a matky padlých demonstrovaly v ruských ulicích, Gorbačov (který konflikt zdědil) stáhnul vojska domů. Podle kvalifikovaných odhadů západních rozvědek má Rusko na Ukrajině již 180 tisíc padlých a raněných a chystá se druhá vlna mobilizace.
Je to děsivý paradox. Putin se tak bojí o svůj život, že k sobě nikoho nepustí, ale netrápí jej smrt a utrpení statisíců vlastních spoluobčanů. Co bychom také čekali od starého kágébáka, že?
Rusko vždycky geograficky bylo a bude rozprostřeno mezi Evropou a Asií. Ale kulturně a civilizačně se posledních dvacet let Evropě vzdalovalo a v posledním roce tento proces nesmírně akceleroval.
Rusko tedy rezignovalo na snahu stát se respektovaným členem evropského, resp. západního (euroatlantického) společenství. Místo toho se stále více podobá a navazuje na odkaz Zlaté hordy. To byl rozlehlý státní útvar, který vznikl roku 1242 jako součást mongolské říše (založil jej Čingischánův vnuk) v prostoru Sibiře a východní Evropy.
Ruská knížectví nebyla formálně součástí Zlaté hordy, ale byla Mongolům podřízena. Ti využívali k upevnění své moci také pravoslavnou církev a duchovenstvo (srovnejme to se současnou podporou Putinovy války ze strany moskevského patriarchy Kirilla).
Novinář Alexandr Mitrofanov upozornil na zajímavou teorii současného ruského spisovatele gruzínského původu Borise Akunina, podle které se základy současného Ruska již pět set let nemění a vycházejí ze vzoru mongolské Zlaté hordy. Spočívají na čtyřech neměnných principech:
- Moc se absolutně centralizuje v rukou jednoho vládce.
- Osoba, která má absolutní moc, nesmí být nikdy kritizována.
- Tento absolutní vládce musí vždy stát nad zákonem.
- Všichni obyvatelé slouží státu. Stát neexistuje pro lidi, ale lidé existují pro stát.
Rusko zaplatí za svou agresi strašnou cenu. Několik set tisíc mladých mužů, kteří mají, nebo se chystali založit rodinu a mít děti, padne nebo bude zmrzačeno na těle i na duši. Další statisíce mladých mužů utekly před mobilizací do zahraničí. Rusko bude civilizovanými zeměmi dlouho považováno za gaunerský stát. Na rozdíl od války s Napoleonem nebo hitlerovským Německem je teď jednoznačně původcem válečných zločinů a zbytečného utrpení.
Na Ukrajině už Rusko dávno prohrálo to nejpodstatnější – víru obyvatel v možnosti rozumného soužití s Rusy a s Ruskem. Několik generací Ukrajinců bude Rusy nenávidět za to, co způsobili. Tyto dva dříve blízké národy se rozejdou. Ruština na ukrajinském území zmizí nebo téměř zmizí. Mezi Ukrajinou a Ruskem vznikne nová železná opona, ať už bude mít podobu ostnatého drátu, nebo ne.
Ruští muži a ženy se budou nesmírně stydět za to, co zapříčinili, i když se budou snažit to ve svých myslích a srdcích popřít a potlačit. Jejich podvědomí, nebo chcete-li duše, nebudou schopny vytěsnit, co se stalo, čeho byli aktivní či pasívní součástí. Rusko bude nadále těžce nemocná společnost, utápějící se v alkoholu, otupění a apatii. Děti budou pohrdat svými rodiči za to, co Ukrajině, ale také vlastní zemi způsobili.
Tento očistec bude, na rozdíl od Německa nebo Japonska po druhé světové válce, trvat dlouho. Nikdo Rusko nenapadne a neobsadí ze tří důvodů: Rusko má především spoustu jaderných zbraní, je příliš velké a také proč by to někdo dělal? (I když, inspirováni oslabeným Ruskem, by v budoucnu mohli být např. Číňané v pokušení vyhlásit na části Sibiře „speciální vojenskou operaci“, aby získali důležité surovinové zdroje a nějaký životní prostor navíc.)
Rusko proto nejspíše ani v dohledné budoucnosti neprojde katarzí, která by otevřela cestu obrodě ruské společnosti a ruské mentality. Existuje tedy pro Rusko nějaká naděje? Ano, protože zázraky se občas dějí. Ale co se stane, jak se to stane a kdy se to stane, zůstává daleko za hranicemi lidské představivosti.