Rozhlasová stanice BBC oznámila, že Velká Británie v letošním roce sníží svoji rozvojovou pomoc chudým zemím o několik miliard liber. V důsledku koronavirové pandemie tak bude údajně Sýrii snížena pomoc o 67 %, Libanonu dokonce o 88 %.
Bude zajímavé sledovat další vývoj financování zahraniční rozvojové pomoci nejen ve Velké Británii, ale i v dalších dárcovských zemích, včetně České republiky.
Británie začala před několika lety plnit svůj závazek přijatý v 70. letech 20. století na půdě OSN, že bude na zahraniční rozvojovou pomoc vyčleňovat alespoň 0,7 % svého hrubého domácího produktu. Připojila se tak k pětici dlouhodobě vzorných zemí, které tento závazek plní (Norsko, Dánsko, Švédsko, Holandsko a Lucembursko). Nyní, zdá se, rozvojová pomoc opět klesne pod tuto hranici.
Příklady táhnou a také další dárcovské země možná část svého příspěvku sníží, resp. přesměrují jinam. To bude mít negativní vliv minimálně na dvě věci. Jednak se ještě zhorší ekonomická a sociální situace v zemích, které jsou už tak na pokraji zhroucení a na pravidelných finančních injekcích pomoci jsou závislé. To pak nejspíše přispěje k další vlně neřízené migrace, především s Afriky a Blízkého východu.
Před šesti lety Česká republika odmítla přijímat migranty na svém území, ale slovy premiéra Babiše slíbila věnovat o to více pozornosti zlepšení životních podmínek lidí tam, odkud migranti přicházejí. Říká se „slibem neurazíš“, ale abychom neztratili tvář, je třeba aspoň částečně slib splnit. My jsme neudělali, pokud je mi známo, nic, nadále poskytujeme na rozvojové aktivity svých asi 0,13 % HDP.
Při současném masívním zadlužování státu se obávám i o to „nic“. Třináct desetin procenta HDP představuje přibližně šest miliard korun, na které se dá sáhnout, protože Syřané, Libanonci či Afričané v našich volbách nehlasují a tudíž nás jejich situace nemusí trápit.
Velmi rád bych se mýlil a třeba Británie bude ve svém škrtání příspěvků osamocena. Pravděpodobnější však je, že se podobnou cestou vydají další dárcovské země a koronavirus bude vítanou záminkou.
Abychom se pokusili být spravedliví, je třeba přiznat, že si za to země přijímající pomoc trochu mohou i samy. Do Afriky za dobu poskytování postkoloniální rozvojové pomoci natekly stamiliardy dolarů a výsledky jsou rozporuplné, diplomaticky řečeno. Myslím, že i ohlášené drsné omezení britské pomoci Sýrii a Libanonu je podobný případ – donoři v tom přestávají vidět smysl. Například libanonský státní dluh přes veškerou pomoc činí nesplatitelných devadesát miliard dolarů, korupce je obrovská a „dobré vládnutí“ (good governance) je tam neznámý pojem.
Nicméně přes všechna výše uvedená fakta bychom neměli ztrácet ze zřetele, že bídě a utrpení jsou vystaveni konkrétní jednotlivci, obyčejní lidé, kteří si náš soucit a solidaritu zaslouží. Možná tedy nakonec krize vyvolaná současnou pandemií přispěje i v oblasti zahraniční rozvojové pomoci a spolupráce k pozitivní změně.
Dárcovské země přestanou do zemí přijímajících pomoc „sypat“ stamilióny dolarů, nad jejichž využitím (spíše zneužitím) mají jen velmi malou kontrolu. Možná se zaměříme na projektově a administrativně náročnější, ale užitečnější drobné projekty, realizované především nevládními organizacemi a pomáhající konkrétním jednotlivcům a komunitám.
I většina laiků už nejspíše slyšela o projektech typu adopce na dálku, mikropůjček, vrtání studní na pitnou vodu, stavby škol a učňovských středisek apod. V oblasti zdravotnictví bude určitě několik let aktuální pomoc s vakcinací místních obyvatel proti Covid 19.
V 70. letech 20. století (v době studené války mezi Východem a Západem) dokázala Světová zdravotnická organizace velice úspěšně realizovat nápad českého epidemiologa Karla Rašky na vymýcení pravých neštovic. Málokdo tomu na počátku věřil, přesto se do deseti let stala eradikace této nemoci realitou. Dokážeme dnes zorganizovat podobně efektivní a úspěšnou kampaň? Nebo se dobrá vůle a důvěra vytratily z tohoto světa?
V nejbližších měsících uvidíme, jestli snížení rozvojové pomoci Velkou Británií bude osamoceným a dočasným činem, nebo signálem ke změně, kdy dárcovské země rezignují na dřívější velkolepé plány. Důležité je, aby pocit spoluodpovědnosti, solidarity a sounáležitosti s rozvojovými zeměmi nevymizel úplně. I když v případě naší země nadcházející podzimní parlamentní volby nejspíše velkorysosti a altruismu příliš přát nebudou. Ale kdybych se mýlil, vůbec by mi to nevadilo.