Svět napadl na začátku letošního roku čínský virus, kterým se prozatím nakazilo více než pět miliónů lidí a škody jsou těžko vyčíslitelné. Jen víme, že následky pandemie budou obrovské.
Zdá se, že Spojené státy a některé další západní země postihla ještě jiná nákaza, která má potenciál stát se srovnatelně nebezpečnou epidemií. Je to nekonečné vyrovnávání se s minulostí, navíc pod praporem politické korektnosti.
Kdo prožil část života v mizérii reálného socialismu, jen nevěřícně zírá: zabití George Floyda a následně Raysharda Brookse při policejním zásahu vyvolá obrovskou vlnu protestů, doprovázených ovšem žhářstvím, rabováním a ničením všeho kolem. Lidé, včetně některých komunálních politiků, volají po odebrání finančních prostředků policii. Otřesená policie se neodváží cokoliv udělat, rozrůstá se chaos a anarchie.
Město Minneapolis se chystá postupně zrušit městskou policii a nahradit ji novým systémem civilní bezpečnosti s důrazem na preventivní programy a komunitní výpomoc. Svatá prostoto! Kde se bere ta naivita hraničící s hloupostí? Člověk nemusí být špičkovým prognostikem, aby předpověděl, jak v takovém případě bude vypadat „komunitní výpomoc“ – o pořádek se budou starat soukromé ochranky a domobrana, v některých městských částech převezmou vládu gangy. Nějaký pořádek bude zajisté opět nastolen, ale bude jiný, než na jaký jsme v západních demokraciích zvyklí.
První pokus o nový řád a pořádek realizovali v severoamerickém Seattlu. Ve čtvrti Capitol Hill vyklidila policie svoji stanici a protestující ustanovili „autonomní zónu“ s prohlášením, že „tento prostor je nyní majetkem lidí ze Seattlu“ (to nám, dříve narozeným v postkomunistických zemích, cosi připomíná). Experiment snad brzy skončí po násilné smrti jednoho z účastníků a zranění dvou dalších.
V mnoha městech, nejen v USA, se ve velkém ničí sochy významných osobností, které se skutečně nebo jen údajně zapletly s otrokářstvím a rasismem. Rozmáhá se totalitní myšlení, které jsme si vždy spojovali s nejtvrdšími diktaturami, nikoliv se zeměmi s několikasetletou demokratickou tradicí: zakazují se či upravují filmy, přepisují starší knihy slavných, již zesnulých spisovatelů, za projev vlastního názoru (a zdravého rozumu) můžete velmi rychle přijít o práci.
Pokud na heslo „Black Lives Matter“ namítnete, že přece na všech životech záleží, koledujete si na některých univerzitách (a nejen tam) o padáka. Naopak, když vyučující barevné pleti na britské univerzitě v Cambridge napíše, že na životech bělochů nezáleží, škola ji hájí.
Asi je marné se ptát, kde se bere tolik zloby a zášti. Možná nejlépe vystihl takového situace svým osobitým způsobem Ludvík Vaculík: „Každá doba dává lidem příležitost k dobrému i zlému. I teď dostávají příležitost lidé bez kulturního rodokmenu a výchovy. Jsou to lidé nižší rasy. Nemíním rasu tělesnou, ale duchovní. Ti lidé bobtnají svou blbostí navenek, místo aby zráli dovnitř.“ (Naši bastardi. LN, 18.7.2006)
Snad ty orgie agresívní tuposti nebudou trvat dostatečně dlouho, aby mohly ve společnosti na dlouhou dobu zakořenit. Pokud jsou tito lidé ještě schopni a ochotni vnímat jiný názor, nabízím příklady dvou velkých osobností, které snad nebudou zpochybňovat.
Martin Luther King v 60. letech 20. století bojoval za lepší postavení černochů v Americe a jeho nejslavnější řeč je „Mám sen“ (I Have a Dream). Připomeňme si část jeho historického projevu z 28. srpna 1963 u Lincolnova památníku ve Washingtonu:
„Na cestě za svým plnoprávným postavením se sami nesmíme provinit bezprávím. Nesnažme se uhasit naši žízeň po svobodě z pohárů hořkosti a nenávisti. ...
Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů. ...
Sním o tom, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním!“
Nelson Mandela byl ikonou boje černochů proti apartheidu v Jihoafrické republice. V těžkém žaláři strávil 27 let. Když se apartheid v roce 1994 zhroutil, stačilo mu jen pokynout rukou a země se mohla zmítat v občanské válce a utápět se v krvi. Neudělal to. Z vězení vyšel jako moudrý muž, který vyzýval ke smíření a k vytvoření „duhového národa“, kde je místo pro lidi všech ras a vyznání.
Jihoafrická republika ani po čtvrt století nemá vyhráno, ale i díky Mandelově prozíravosti a velkorysosti je tato země dnes jednoznačně nejrozvinutější z celé subsaharské Afriky.
Najde dnes Amerika i západní Evropa podobné výjimečné muže a ženy, jejichž nezpochybnitelná autorita dokáže umlčet i ty nejhlasitější a nejagresívnější jedince? Uvidíme.
Zatím buďme vděčni za ojedinělé, ale o to cennější hlasy „volajícího na poušti“, jako je Muhammad Ali mladší, syn legendárního boxera: „Táta by z toho byl znechucený. Můj otec by řekl, že nejsou nic jiného než ďáblové. ... Rabují, mlátí lidi v sousedství, niči policejní stanice a obchody. Jsou to teroristé, terorizují komunitu. Souhlasím s klidnými protesty, ale Black Lives Matter není klidný protest.“
Muhammad Ali starší s námi už čtyři roky není. Ale Afroameričané přece mají mnoho dalších slavných a respektovaných osobností. Jde o to, aby nemlčeli.