Těm, kteří se zajímají o životní prostředí a udržitelný rozvoj, nabízí letošní rok hned několik zajímavých výročí.
Před 55 lety, v roce 1962, vydala americká bioložka Rachel Carsonová knížku „Umlčené jaro“, která emotivně upozornila na nadměrné používání chemických prostředků, zejména pesticidu DDT. Ve Spojených státech se kniha stala manifestem ochrany životního prostředí a byla inspirací americkým vysokoškolákům, kteří 22. dubna 1970 poprvé organizovali Den Země.
Před 45 lety, v roce 1972, uspořádala OSN ve Stockholmu první konferenci o životním prostředí, které se zúčastnili zástupci 113 zemí. Byl založen Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Měl však smůlu, že se zrodil do bipolárně rozděleného světa a jeho roční rozpočet se rovnal přibližně třiceti minutám celoročních výdajů na zbrojení.
V tomtéž roce také Římský klub publikoval svoji první, nejslavnější a nejvíce kontroverzní zprávu „Limity růstu“. Autoři Donella a Dennis Meadowsovi a Jorgen Randers zkoumali pomocí jednoduchého matematického modelu vývoj pěti hlavních světových trendů: zrychlující se industrializaci, populační růst, potravinový problém, vyčerpání neobnovitelných zdrojů a zhoršování kvality životního prostředí. Pro všechny zkoumané trendy byl charakteristický exponenciální růst. Ten však v prostorově ohraničené biosféře nemůže trvat dlouho. Jako řešení navrhovali autoři tzv. nulový růst světového hospodářství, což však není reálné a domnívám se, že ani správné. Znamenalo by to odsoudit rozvojové země k věčné chudobě, nebo dramaticky omezit hospodářské aktivity rozvinutých zemí.
Před 30 lety, v roce 1987, publikovala Světová komise OSN pro životní prostředí a rozvoj dlouho očekávanou zprávu „Naše společná budoucnost“. Úkolem komise bylo zmapovat globální stav životního prostředí a navrhnout možnosti hospodářského rozvoje, který by byl vůči životnímu prostředí citlivý a přátelský. Zrodil se koncept dlouhodobě udržitelného rozvoje.
Udržitelný rozvoj je podle zmíněné komise „takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožení potřeb budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby. V nejširším smyslu je strategie udržitelného rozvoje zaměřená na dosahování harmonie mezi lidskými bytostmi a mezi lidskou společností a přírodou“.
Tato definice je velmi vágní a všeobjímající. Jejím největším nedostatkem je to, že se ani nepokouší definovat lidské potřeby. Nám, kteří jsme prožili kus života v reálném socialismu, poněkud připomíná komunistické heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Později byly samozřejmě formulovány výstižnější definice, ale to teď ponechme stranou.
Před 25 lety (a pět let po uveřejnění zprávy „Naše společná budoucnost“) se uskutečnila v Rio de Janeiru do té doby největší konference v dějinách, která měla za cíl vizi udržitelného rozvoje rozpracovat a podpořit její naplňování. Zúčastnilo se jí 178 států. Celkový počet účastníků konference (včetně zástupců nevládních organizací) dosáhl 40 000, což se stalo terčem kritiky (už jen kvůli spálenému leteckému benzínu na přepravu tolika lidí). Projevily se hluboké rozpory mezi zástupci rozvinutých a rozvojových zemí.
Nejdůležitějším výsledkem konference v Riu se stala Agenda 21, návod, jak směřovat k udržitelnému rozvoji. V Riu byla také přijata Úmluva o změně klimatu, na kterou před 20 lety, v roce 1997, navázal známý Kjótský protokol. Průmyslové země se v něm zavázaly snížit do roku 2012 emise skleníkových plynů o 5,2 %.
Před 15 lety, v roce 2002, se konal Světový summit o udržitelném rozvoji v jihoafrickém Johannesburgu. Sjeli se delegáti ze 191 zemí o celkovém počtu 60 000 účastníků, výsledky však byly dosti tristní. Projevila se zde především neochota hlavních aktérů mezinárodní politiky k novým závazkům. Byly přijaty dva hlavní, poněkud bezzubé výstupy: Johannesburská deklarace o udržitelném rozvoji a tzv. Implementační plán.
Pro úplnost dodejme, že před pěti lety, v roce 2012 se v Riu uskutečnila třetí velká konference o udržitelném rozvoji „Rio + 20“. Výsledky jsou ještě méně konkrétní a více rozpačité, než výsledky konference v Johannesburgu. Hlavní přijatý dokument „Budoucnost, kterou chceme“ pouze deklaruje vůli členských států OSN směřovat urychleně k udržitelnému rozvoji (podle hesla „slibem neurazíš“).
A jak se bude situace vyvíjet v budoucnu za pět, třicet či padesát let? Těžko říct, ze světa přicházejí samé rozporuplné zprávy. Jen v posledních dnech jsme si mohli přečíst, že Čína ruší stavbu 85 uhelných elektráren a investuje miliardy dolarů do obnovitelných zdrojů energie. To je jistě dobrá zpráva, i když optimismem je třeba v případě komunistické Číny šetřit. Na druhou stranu nový prezident Spojených států vyhlásil konec boje s globálním oteplováním, obnovení stavby ropovodů v USA a přiškrcení environmentální politiky.
Budoucnost neznáme, ale mám výrazné tušení, že naše minulé i současné hříchy vůči životnímu prostředí nás doženou. Půl století víme, že hladiny podzemních vod klesají na všech pěti kontinentech, původních lesů ubývá, pouští přibývá, klima se mění. Živočišných i rostlinných druhů na světě ubývá, lidí na planetě stále výrazně přibývá.
Jen za můj život narostl počet obyvatel ze tří miliard na sedm a půl miliardy. Afrika má dnes miliardu obyvatel a společně s Blízkým východem produkuje nejvíce zhroucených států. Do konce století, pokud se populační trendy nezmění, budou v Africe žít čtyři miliardy lidí. „Matka Afrika“ je neuživí a vydají se tedy jinam.
Když vojáci odcházeli před sto lety vcelku bezstarostně do první světové války, netušili, že to bude válka světová a nejkrvavější v dějinách. My také netušíme, jak daleko jsme od pohromy a proto bychom alespoň mohli vzít vážně signály a varování, které nám biosféra vysílá.