„Demokracie může trvat pouze do té doby, než si voliči uvědomí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet veřejné pokladny. Od tohoto momentu většina volí kandidáty, kteří slíbí nejvíce výhod na účet veřejných financí, což má za následek, že demokracie zkolabuje následkem finanční nezodpovědnosti. Následuje vždy diktatura.“
Tento výrok, připisovaný skotskému spisovateli a historikovi Alexandru Fraserovi Tytlerovi (1747 – 1813), je dnes aktuálnější, než kdy dříve. Před pandemií koronaviru byl státní dluh České republiky 1600 miliard Kč. Podíl mojí pětičlenné rodiny na tomto dluhu tedy činí 800 tisíc Kč. Kdybych ty peníze dlužil někomu blízkému, nervozita mi nedá spát a v noci se budu budit s oroseným čelem. Ale státní dluh je nám všem lhostejný. Je to jen jakési číslo, které je navíc tak veliké, že si jej ani nepředstavíme.
Už před Covidem 19, v době báječné ekonomické konjuktury, jsme nedokázali hospodařit lépe, než se čtyřicetimiliardovým ročním deficitem. Teď máme po první vlně pandemie (jestli bude nějaká další, nikdo neví) a stali jsme se, co se zadlužování týče, naprosto „odbrzděnými“.
Letošní plánovaný deficit státního rozpočtu narostl nejdříve ze 40 miliard na 100 miliard Kč, pak na 300 miliard, ale ministrně financí už otevřeně hovoří, že schodek bude reálně spíše 500 miliard Kč. A co hůře, v příštích několika letech prý máme také počítat s velmi výraznými deficity v řádu stovek miliard.
Nejsme v tom sami. Do velkých deficitů jdou země dnes mnohem zadluženější, například Itálie. Evropská komise chce členským zemím EU poskytnout na obnovu ekonomik astronomických 750 miliard eur a členské státy by měly tuto částku splácet po roce 2027 po dobu třiceti let. To je ukázkový příklad útěku do budoucnosti před přítomností. Do reality tak ve velkém uvádíme reklamní slogan „žijte dnes, plaťte zítra“.
Političtí představitelé na všech úrovních mají nyní extrémně těžkou úlohu, jak pomoci zachránit podnikatele, živnostníky i pracovní místa pro zaměstnance. Ale neomezené a bezstarostné zadlužování budoucích generací tou cestou určitě není.
Pokud by někdo mohl zaručit, že po několikaměsíční koronavirové kalamitě nás čekají desetiletí stability a „klidu na práci“, možná by se současné zadlužování dalo ustát (i když utrácení a život na dluh jsou silně návykové). Jenže žádné klidně časy nás nečekají, právě naopak.
Pandemie koronaviru je relativně krátkodobá záležitost. Ale klimatická změna? To je jiná káva. Pravda, změna klimatu je pro mnoho lidí příliš složitá, komplexní a nejistá záležitost. Ale co její dílčí projevy, u nás třeba sucho? Tomu už většina z nás rozumí (nebo alespoň tuší), co to může znamenat. A není to jen sucho. Jinde ve světě v důsledku měnícího se klimatu čelí záplavám (např. západní pobřeží Jižní Ameriky), požárům (Austrálie, Indonésie), tajícím ledovcům (Grónsko, horské oblasti) atd.
Kolik jsme ochotni se zadlužit na boj se suchem? A kolik miliard budou v kompenzacích či dotacích požadovak zemědělci a další dotčené skupiny lidí? Další výzvou je kůrovcová kalamita. Je teď celkem jedno, co byly hlavní spouštěcí faktory (monokultury jehličnanů, kyselé deště, změna klimatu,...). Podstatné je, že zejména o smrkové monokultury přijdeme a než si příroda najde novou rovnováhu (snad i s naší pomocí), potrvá to mnoho desetiletí. Zatím lesohospodáři požadují kompenzace ve výši pěti miliard Kč, ale to jistě zdaleka stačit nebude.
Vláda také „zkušeně“ využila současné krize k tomu, aby protlačila plán, který by se jí za normálních časů podařilo realizovat jen těžko – na stavbu dalšího bloku v jaderné elektrárně Dukovany půjčí ČEZu zhruba 160 miliard korun (podle zkušeností ve světě však náklady na výstavbu vždy výrazně prodraží). Navíc na sebe bere celkem drsné riziko – po roce 2036 bude stát kupovat od ČEZu elektřinu za stanovené ceny a pak ji bude prodávat na trhu.
Pro ČEZ je to báječný ziskový podnik s nulovým rizikem. Stát na sebe naopak bere rizika, že pokud se výroba nebude vyplácet, bude trvale ve ztrátě. Ale kdo by se tím dnes trápil, když s takovou lehkostí žonglujeme se stovkami miliard?
Dodejme ještě, že ani mezinárodní situace nebude v první polovině 21. století zdaleka klidná. Především v důsledku klimatické změny nebudou zemědělci schopni vyprodukovat dostatek relativně levných potravin. Důsledkem bude jejich zdražování (nejen) v chudých rozvojových zemích.
To spustí (nebo spíše dále prohloubí) vlnu nepokojů, občanských válek a rozšíří se řady fakticky zhroucených, resp. nefunkčních států. To zase bude mít vliv na sílící migraci do Evropy a Severní Ameriky.
V této situaci bude navíc pokračovat permanentní snaha Číny, Ruska a některých islámských zemí (např. Írán, Turecko) destabilizovat Evropu, resp. celou západní civilizaci.
Pokud někoho zajímá, co s tím, mám jedinou poctivou odpověď: „Nevím.“ Ale i když zatím nevíme, jak z této šlamastyky ven, znervózňuje mne ta neuvěřitelná lehkost zadlužování příštích generací.
Bezprecedentní úspěch západní civilizace byl podle Američana Lawrence E. Harrisona (1932 – 2015) založen na čtyřech hlavních faktorech: míře sociální důvěry ve společnosti, náročnosti etického systému, výkonu autority (dobrém vládnutí) a zaměření na soustavnou práci, inovace, úspory a zisk.
Nyní máme jiné modly: bezbřehé zadlužování a neomezenou spotřebu. Uvidíme, kam nás to zavede. Možná je nejvyšší čas začít brát Tytlerovo dvě století staré varování smrtelně vážně.