V minulém roce nás trápila covidová pandemie, válka na Ukrajině a s tím spojená veškerá ztráta iluzí ohledně Ruska, a také nárůst cen energií z fosilních paliv. Vedle těchto velmi viditelných a bolestivých jevů však nadále skrytě, pro laiky téměř neviditelně, působí řada ekologických hrozeb. Pokud je budeme ignorovat, přerostou i ony v jevy velmi viditelné a dost možná i neřešitelné a nevratné.
Institut pro ekonomiku a mír (www.economicsandpeace.org) vydal nejnovější zprávu o globálních ekologických hrozbách a odolnosti vůči nim (Ecological Threat Report 2022: Analysing Ecological Threats, Resilience & Peace). Je to poučné a užitečné, i když ne zrovna radostné čtení.
Detailní analýza environmentálních hrozeb zahrnuje 228 nezávislých států a území. Zabývá se zejména potravinovou bezpečností, dostupností vody, pokračujícím růstem světové populace a přírodními katastrofami.
Zpráva identifikuje 27 nejproblematičtějších zemí, kde ekologické hrozby postupně nabývají katastrofických rozměrů, ale odolnost (resilience) tamních společností je velmi nízká. Dvě třetiny těchto ohnisek (tzv. hotspotů) jsou v subsaharské Africe, státy severní Afriky a Blízkého východu tvoří pětinu těchto území. Sedm z osmi nejrizikovějších zemí leží v subsaharské Africe: Burundi, Středoafrická republika, Čad, Kongo, Somálsko, Jižní Súdán a Uganda. Osmou zemí je blízkovýchodní Jemen.
Co se týče potravinové bezpečnosti, ze 41 nejohroženějších zemí leží 37 v subsaharské Africe. Počet podvyživených lidí vzrostl mezi léty 2017 - 2021 o 35 %, na současných 750 miliónů.
Více než 1,4 miliardy lidí v 83 zemích pociťuje vážný nedostatek vody. To se týká prakticky všech zemí subsaharské Afriky. V Evropě bude tento „vodní stres“ pociťovat kolem roku 2040 zejména Řecko, Itálie, Holandsko a Portugalsko (pozn. autora – netuším, proč je zmiňováno Holandsko, ale nikoliv Španělsko).
Konflikty o vodu se mezi léty 2000 – 2019 ztrojnásobily. Nejvážnější spory byly v Iráku, Somálsku, Jemenu a Súdánu, tyto země jsou navíc politicky velmi nestabilní.
Kvůli konfliktům a přírodním katastrofám musí často lidé migrovat, ať už v rámci své země, nebo mezi zeměmi. V roce 2021 se to týkalo zejména Sýrie a Etiopie, Demokratické republiky Kongo, Afghánistánu a Jižního Súdánu. Počet nedobrovolně přemístěných lidí tak celosvětově dosáhl 89,3 miliónů a to ještě nejsou započítáni lidé na Ukrajině prchající před válkou.
Světová populace se do roku 2050 zvýší na 9,8 miliardy lidí. Tento nárůst je však regionálně extrémně nerovnoměrný. Zatímco v evropských zemích se počet obyvatel snižuje (pokud nezapočítáme migraci), v 15 zemích subsaharské Afriky v tomto období dojde k nárůstu o sto procent!
V roce 2050 bude žít ve městech 70 % světové populace (v roce 2020 to bylo 54 %). V současnosti existuje 33 tzv. megaměst, tedy měst s počtem obyvatel převyšujícím deset miliónů. Do roku 2050 stoupne toto číslo na 47 megaměst. Nejhorší je situace v Kinshase (Demokratická republika Kongo), Nairobi (Keňa), Lagosu (Nigérie), Dháce (Bangladéš), Láhauru (Pákistán), Kalkatě a Dillí (Indie). Všechna tato města mají rychle narůstající počet obyvatel, špatné hygienické podmínky, kritický nedostatek infrastruktury, vysokou kriminalitu a čelí vážným ekologickým (resp. environmentálním) problémům.
Předpokládá se, že tři megaměsta prodělají částečný úbytek obyvatel – Ósaka, Tokio (Japonsko) a Moskva (Rusko).
Mezi environmentální problémy patří zejména obrovské znečištění ovzduší. Devět megaměst překračuje dvacetkrát maximální přípustné normy Světové zdravotnické organizace. To se týká především Číny a regionu jižní Asie. V roce 2013 na tom byl úplně nejhůře Peking – maximální přípustné normy překračoval devadesátkrát! Nicméně v roce 2021 již tyto normy překračoval „jen“ sedmkrát.
Environmentální problémy megaměst budou vytvářet humanitární krize, podněcovat násilné konflikty a spustí další migrační vlny.
Stále více se ukazuje rozdíl ve vnímání závažnosti klimatické změny (ale i dalších environmentálních problémů) mezi obyvateli rozvinutých a rozvojových zemí. V Evropě považuje tuto hrozbu za velmi závažnou 60 % populace, v Severní Americe je to 56 %.
V Číně, která produkuje zdaleka nejvíce skleníkových plynů, vnímá klimatickou změnu jako závažnou hrozbu jen 20 % lidí. V Indii, která je třetím největším producentem skleníkových plynů (po Číně a Spojených státech) je to 39 % obyvatel. Země Blízkého východu a severní Afriky jsou na tom podobně – 40 % obyvatel. Obecně jsou v chudých rozvojových regionech vnímány jako větší hrozby válka, terorismus, kriminalita a násilí obecně.
V roce 2019 Světová banka odhadovala, že znečištění životního prostředí způsobilo ekonomické ztráty ve výši 8100 miliard dolarů, to je 6,1 % světového ekonomického produktu.