Všechny polistopadové vlády vyhlašovaly vzdělání, včetně vysokoškolského, za svoji prioritu. Ani jedna z nich tento závazek nesplnila. Vzdělávání je mnohaletý projekt s obtížně měřitelnými výsledky.
Když chirurg zbytečně pokazí několik operací, bude poměrně rychle od operačního stolu odstaven. Učitel může léta učit mizerně a je dost velká šance, že mu to bude procházet. Když lékaři pohrozí stávkou, aby si vymohli lepší podmínky, reaguje vláda rychle. V případě učitelů tomu tak nebývá. Máme prostě omezenou schopnost uvažovat v dlouhodobém časovém horizontu a naše školství na to doplácí.
Více než čtvrt století debatujeme o zavedení školného na veřejných vysokých školách a k ničemu to zatím nevedlo. Dlouho byly síly příznivců i odpůrců školného rozloženy rovnoměrně (pravicové strany a voliči pro, levice proti). V poslední době však o školném nemluví skoro nikdo. Po zkušenostech, jakou paseku nadělalo zavedení třicetikorunového poplatku u lékaře, si politické strany a hnutí nejspíše vyhodnotily, že bude prozíravé v této věci mlčet. Ve volebních programech parlamentních stran se o možnosti zavedení školného zmiňuje jen TOP 09. Myslím, že tato rezignace na kontroverzní, ale důležité téma, je velkou chybou.
Školné úzce souvisí s kvalitou škol a výuky, po které dlouhodobě a marně voláme. Pokud je něco zadarmo, lidé si toho neváží, to asi uzná každý. „Nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit levné věci“, říkají Angličané.
Zkratkovitě vyjádřeno, pokud jsou vysoké veřejné školy zadarmo, učitelé předstírají, že učí a studenti předstírají, že se učí. Je to zvrácený příklad „win-win strategie“ (strategie, kde získávají obě strany). Učitel může výuku šidit, věnovat se jiným věcem, přednášet mizerně, do hodin chodit pozdě a studenti to tolerují. Škola je přece zadarmo a o potíže nestojí. Jejich hlavní zájem je směřovat úspěšně k získání vysokoškolského diplomu a ušetřit čas a energii na další pracovní nebo zájmové aktivity.
Samozřejmě netvrdím, že se takto chovají všichni učitelé a studenti. Nicméně každý soudný a s prostředím obeznámený pozorovatel vidí, že je to chronická bolest našich vysokých škol.
Veřejné vysoké školy jsou dnes pod velkým tlakem produkovat co největší množství vědeckých publikací, snaží se soupeřit s ryze výzkumnou institucí, Akademií věd. Přestože mají tyto školy vzdělávat a bádat ve vyváženém poměru (slovy zákona jsou vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti), hodnotí se dnes především to druhé, vyjádřené zejména množstvím publikačních výstupů.
Myslím, že je načase, aby se situace vrátila zpět do rovnovážného stavu, nicméně školy samy toho nejsou schopny. K tomu jim musí pomoci jejich „klienti“, tedy studenti (kteří jsou, stejně jako pedagogové, členy jedné akademické obce). Studenti však potřebují silný ekonomický impuls, a tím je školné.
Nikdy nezapomenu na dvacet let starý příklad ze Spojených států. Byl jsem účasten akademického shromáždění na jedné soukromé vysoké škole, kde školné tehdy činilo 25 000 dolarů ročně. Vedení školy navrhovalo, aby se neučilo 18. ledna, v Den Martina Luthera Kinga, což je v USA státní svátek. Učitelé byli pro, studenti byli proti, protože nechtěli přijít o den výuky, kterou si formou školného platí. Návrh tedy neprošel. Dokáže si někdo představit obdobnou situaci v našem školství?
Lidé hájící bezplatné vysoké školství mají jistě pravdu, když tvrdí, že ekonomická situace studenta (resp. jeho rodičů) by neměla být zásadní bariérou pro získání vzdělání. To je však řešitelné systémem stipendií, grantů, půjček splatných až po dosažení určité úrovně příjmu apod.
Při zavedení školného by také stát mohl být ve velkém pokušení snížit (nebo dlouhodobě nenavyšovat) příspěvek veřejným vysokým školám na vzdělávání. Školné by se tak stalo jakousi daní za vzdělání a naplnilo by se pořekadlo „cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly“.
Zkusme však uvažovat o kompromisu. Stát umožní, aby vysoké veřejné školy vybíraly školné, řekněme v rozsahu 20 – 50 tisíc Kč ročně. Tyto peníze však nebudou mít školy volně k dispozici, ale půjdou do fondu, ze kterého budou vyplácena prospěchová stipendia.
Pokud by škola stanovila školné např. na 30 000 Kč ročně, mohlo by dvacet procent nejlepších studentů z fondu pobírat 6 000 Kč měsíčně kromě prázdnin (tedy dvojnásobek toho, co zaplatili formou školného). Dvacet procent studentů s nejslabšími výsledky by nedostalo nic a za školné by zaplatili zmíněných 30 000 Kč. To by byl poměrně silný motivační faktor, aby studium příliš neprodlužovali, pokud o ně nemají valný zájem, případně pokud na daný typ studia nestačí.
Mimochodem, v polovině 80. let 20. století bylo na našich vysokých školách nejvyšší prospěchové stipendium 500 Kč měsíčně a skromně se z toho dalo vyžít i bez podpory rodičů. Dnes se tento „práh finanční samostatnosti“ pro studenty pohybuje někde kolem 5 000 Kč, takže bychom se v podpoře nejlepších studentů vrátili zhruba tam, kde jsme před třiceti lety byli.
Průměrní studenti (v rozmezí 40 – 60 % na škále studijní úspěšnosti) by dostávali formou prospěchového stipendia 3 000 Kč měsíčně a získali by tedy ročně přesně tolik, kolik zaplatili na školném. Studenti ve dvou zbývajících kategoriích (v rozmezí 60 – 80 %, resp. 20 – 40 % na škále studijní úspěšnosti) by dostávali 4 000 Kč, resp. 2 000 Kč měsíčně. Jedni by tedy po odečtení školného ročně 10 000 Kč vydělali, druzí by ročně stejnou částku prodělali.
Je to jen modelový příklad a jistě se dá vylepšovat a modifikovat. Podstatné je, že veřejné vysoké školy by nadále financoval stát (byly by tedy nadále „zadarmo“) a studenti by formou prospěchových stipendií získali výraznou motivaci řádně studovat a také po učitelích požadovat, aby řádně učili.
Šance na změnu v nastávajících podzimních volbách asi nejsou velké, ale za pokus a především za diskusi to snad stojí.