Záchrana dvanácti mladých thajských fotbalistů a jejich trenéra ze zatopeného jeskynního systému skončila po sedmnácti dnech úspěšně. Nesmíme však zapomenout na památku jediné oběti záchranné akce, statečného příslušníka námořních sil, který chlapcům nechal kyslíkovou láhev a při návratu zahynul.
Tato událost mi připomněla podobný příběh, který se stal před třiceti lety. 14. října 1987 spadla osmnáctiměsíční Jessica McClure v americkém Texasu do sedm metrů hluboké studny. Událost tehdy vzbudila obrovský zájem médií, podobně jako případ mladých fotbalistů dnes.
V době, kdy probíhala záchrana Jessicy, dosáhly dary na její podporu od amerických občanů 247 000 dolarů. Celkově se na účtu pro Jessicu shromáždilo více než jeden milión dolarů a dům její rodiny byl zavalen spoustou nefinančních darů, jako jsou hračky, ošacení, ale i nábytek. To vše dostala, podle tehdejšího rozhodnutí soudu, až dosáhla věku 25 let.
Ve stejném čase, kdy se odehrávala záchrana Jessicy, umíraly ve světě každý den 4 000 dětí mladších pěti let a milióny dalších šly spát s prázdným žaludkem. Dnes je situace velmi podobná. To nás přivádí k otázce, proč nás nechávají lhostejnými statisíce dětí v nejchudších zemích a extrémní pozornost věnujeme mediálně atraktivní záchraně malého dítěte v Texasu nebo skupině hochů v Thajsku. Proč se obecně příliš nezabýváme ani těmi nejzávažnějšími záležitostmi, dokud se nás bezprostředně (byť zprostředkovaně médii) netýkají?
Thajské zachráněné děti nedostanou, na rozdíl od Jessicy, na účet milión dolarů, ale to není vůbec podstatné. Důležité je, že dnes, podobně jako před třiceti lety, umírá zbytečně několik tisíc dětí denně, zejména kvůli infekčním nemocem způsobeným používáním závadné vody. Další statisíce mají z tohoto důvodu podlomené zdraví. Přitom pomoc je relativně snadná, jen k tomu mít vůli. Například Belgie má jako jednu ze svých priorit rozvojové pomoci v zemích, kde působí, zajištění přístupu k pitné vodě. Protože však lidé bez přístupu k nezávadné vodě nejsou v záři reflektorů světových médií, umírají pomalu a tiše, aniž bychom si toho všimli.
Podobně jako před třiceti lety přibližně miliarda lidí hladoví. Každým rokem zahyne odhadem šest miliónů dětí v důsledku hladovění a podvýživy. To je stejné množství, jako počet Židů zabitých nacisty za 2. světové války. Každým dnem tak umírá 16 000 dětí, to znamená jedno dítě za každých pět vteřin.
Děti, které dlouhodobé hladovění přežijí, budou celý život handicapovány v důsledku nedostatečně rozvinutého mozku i těla, nižšího IQ, menší schopnosti se učit a vzdělávat, nižší produktivity v dospělosti a nižší odolnosti vůči nemocem.
Je skvělé, že na záchraně Jessicy McClure před třiceti lety a dvanácti chlapců a jejich trenéra v Thajsku dnes se podílely tisíce lidí. Pro skvělý pocit ze šťastného konce těchto dramatů bychom však neměli zapomínat, že naši pozornost, péči a pomoc potřebují tisíce a tisíce dalších dětí. Možná jsou mezi nimi budoucí skvělí umělci, vědci, sportovci, nebo jen obyčejní poctiví řemeslníci. Možná jsou mezi nimi také budoucí flákači a kriminálníci, kteří svůj život vlastní vinou promarní. To nevíme, ale víme, že ti všichni si zaslouží, aby dostali v životě svoji šanci. Aby přežili první rok života, potom prvních pět let života a následně aby aspoň několik let mohli chodit do školy. Pak už to bude zejména na nich, jak se svým životem naloží a pokusí se o své štěstí a dobrý život.