Jaderný energetik František Hezoučký napsal článek (Jádro bez ideologie, LN, 3.12.2020), ve kterém celkem otevřeně lobuje za ruský Atomenergoprojekt při předpokládané výstavbě pátého bloku v jaderné elektrárně Dukovany.
Ponechám povolanějším, aby posoudili, jestli projekt petrohradského podniku je tak skvělý, jak autor uvádí. Mě spíše zajímá otázka, která by výběru dodavatele projektu měla předcházet: je naše budoucí orientace na jaderný program tak jasná a bezproblémová, že už není o čem se bavit? Potřebujeme a chceme být na jaderné energetice závislí i příštích sto let (při předpokládané životnosti reaktoru 60 – 80 let a době výstavby 15 – 20 let)?
Jaderný odborník tvrdí, že je třeba brát v úvahu všechny klady a zápory během celého provozního života jaderného bloku. Pokusím se o pohled informovaného laika. I laický pohled by měl být brán vážně, protože s jadernou energetikou budeme při výstavbě dalších bloků všichni žít desítky let a s vyhořelým palivem (v podzemním trvalém úložišti) mnoho tisíc let.
Jaderná energie je velmi kontroverzní zdroj a ne, že ne. Některé země ji při výrobě elektřiny upřednostňují (především Francie), jiné ji nikdy nepřijaly, nebo od ní odstupují (např. Rakousko, Německo, Japonsko).
Před třiceti lety se u nás vedla poměrně vášnivá debata o dostavbě jaderné elektrárny Temelín. V české vládě tehdy působil jako ministr životního prostředí Ivan Dejmal a pokud jsem dobře informován, pod jeho vlivem byla vláda Petra Pitharta nakloněna spíše zastavení projektu. To se stalo na jaře 1992, tři měsíce před důležitými parlamentními volbami. Vláda se nakonec rozhodla o dostavbě Temelína těsně před koncem svého mandátu nehlasovat a ponechat konečný verdikt příští vládě.
Chci tím hlavně říct, že ve vládě, ale i u veřejnosti byli příznivci i odpůrci jaderné energetiky rozděleni přibližně půl na půl.
Dnes odhaduji, že přibližně 70 % české populace je pro výstavbu dalších reaktorů. Ale zeptejte se obyvatel kterékoliv obce, na jejímž katastru se uvažuje o zřízení trvalého úložiště jaderného odpadu, jestli s tím souhlasí. Troufám si tvrdit, že proti bude 95 – 100 procent občanů. Je to krásný příklad syndromu NIMBY (not in my backyard – ne na mém dvorku). Souhlasíme s něčím, ale jen pokud se nás důsledky tohoto rozhodnutí přímo nedotknou.
Můžeme se do budoucna bez jádra (a také bez uhlí) obejít? Ano, můžeme, i když transformace na obnovitelné zdroje bude složitá a dost dlouhá. Myslím, že bychom měli bedlivě a objektivně sledovat, jak tato transformace probíhá v sousedním Německu, které do poloviny století (možná dříve) bude využívat obnovitelné zdroje a plyn (který je z fosilních paliv vůči životnímu prostředí nejméně škodlivý).
Prognostické oddělení firmy Royal Dutch Shell připravilo již v roce 2004 zajímavý výhled celosvětové výroby a spotřeby energie do roku 2060. Tato gigantická ropná společnost (s ročními tržbami 345 miliard dolarů) předpokládá, že 45 – 50 % výroby energie budou zajišťovat obnovitelné zdroje. I ona se tedy připravuje na nezbytnou budoucí transformaci a investuje do vývoje alternativních (obnovitelných) zdrojů.
Nespornou výhodou jaderné energetiky je, že neprodukuje skleníkový plyn, oxid uhličitý (i když produkuje hodně odpadního tepla ve formě vodní páry a ty jsou také skleníkovým plynem).
Jaké jsou nevýhody jaderných elektráren?
- Existují sice nízká, ale přesto významná bezpečnostní rizika (v Černobylu a Fukušimě by mohli vyprávět). Ta se nikdy nepodaří úplně odstranit, protože nelze vyloučit selhání lidského faktoru, tedy chybu způsobenou člověkem.
- Dosud neumíme zpracovat vyhořelé palivo. To se má dát do podzemního trvalého úložiště (které zatím nemáme) a radiace bude potenciálně nebezpečná stovky tisíc let.
- Výstavbou mohutných a centralizovaných zdrojů podpoříme zakonzervování energeticky náročných způsobů výroby a spotřeby. Negativně také ovlivníme vývoj a rozvoj obnovitelných zdrojů a energetických úspor.
- Těžba uranu zatěžuje životní prostředí, zejména podzemní vody.
- Výroba palivových článků je drahá, údajně tvoří asi 15 % výrobních nákladů na elektřinu. Hlavně však vede k vysoké závislosti na dodavateli (v našem případě na Rusku).
- Dlouhá výstavba jaderné elektrárny. Přípravný a rozhodovací proces trvá alespoň sedm let, vlastní stavba nejméně pět let (obvykle však výrazně déle). Po tuto dobu jsou vázány významné finanční prostředky, které jsou „zalité v betonu“.
- Vysoké náklady na výstavbu jaderné elektrárny. Tipnul bych si, že pan Hezoučký sám nevěří, že pořizovací náklady na jeden blok budou jen 160 miliard korun (možná proto tuto informaci sděluje slovním obratem „uváděná pořizovací cena“). Ten odhad klidně vynásobme dvěma a myslím, že budeme realitě blíže.
- Vysoké náklady na zakonzervování elektrárny (jaderného reaktoru) po dožití, včetně nákladů na vybudování a provozování trvalého úložiště vyhořelého paliva.
- Životnost jaderné elektrárny. U stávajících elektráren je to jen 40 let, i když u nových typů to bude nejspíše něco mezi 60 – 80 léty.
- Ekologická zátěž. Jaderná elektrárna produkuje obrovské množství odpadního tepla a představuje také významný zásah do krajiny.
- Jedná se o centralizovaný zdroj, odkud se elektřina rozvádí na velké vzdálenosti. To způsobuje ztráty elektřiny při přenosu (údajně asi kolem sedmi procent).
- V reaktorech vzniká jako vedlejší produkt plutonium, extrémně toxický chemický prvek, který se využívá při výrobě jaderných zbraní.
Pokud se tedy máme bavit o jádru bez ideologie, není moc taktické uvádět jen samá pozitiva.
Nepochybuji o tom, že pan Hezoučký je významným odborníkem na jadernou energetiku a nemám ambice zapojit se do diskuse o technických a technologických aspektech projektu. Nicméně široká odborná, ale i laická veřejnost by měla věnovat dostatek času a energie na vyjasnění základní otázky – kolik elektřiny do budoucna opravdu potřebujeme a jak ji chceme dlouhodobě udržitelným způsobem získávat.
Závěrem si dovolím jednu obecnou poznámku, která se zdaleka netýká jen jaderné energetiky. Važme si odborníků, ale buďme velmi obezřetní až podezřívaví k tomu, co tvrdí. V roce 1944 přesvědčoval admirál William Leahy viceprezidenta Spojených států, Harry S. Trumana: „Atomová bomba nikdy nemůže fungovat, to vám říkám jako odborník na výbušniny.“ O rok později, už jako prezident, přiměl Truman dvěma jadernými bombami Japonsko ke kapitulaci.