Carští důstojníci kdysi v Rusku hrávali svéráznou hru. Vložili jeden náboj do revolveru, protočili bubínek, přiložili si hlaveň ke spánku a stiskli spoušť. Protože bylo v revolveru pět komor ze šesti prázdných, měli přibližně 15 procentní šanci, že nepřežijí.
Vládce Kremlu Putin se v únoru rozhodl hrát stejnou hru s osudem Ruska. Brutálně napadl Ukrajinu, ale narazil k překvapení svému i celého světa na velmi houževnatého a odhodlaného soupeře. Místo snu o obnovení ruské říše či sovětského impéria se tak dost možná stane hrobařem Ruska, nebo je přinejmenším uvrhne do izolace a opovržení na dlouhá desetiletí. Šance na naplnění tohoto tragického scénáře jsou pravděpodobně vyšší, než při klasické ruské ruletě.
Nezačalo to samozřejmě zvrácenými sny jednoho bývalého kágébáckého důstojníka. Rusko je chronicky nemocné dlouhodobě a jeho stav se zhoršuje. Proto je nebezpečné svému okolí. Jedním z výmluvných indikátorů je závislost na alkoholu, především u mužů. V Rusku muži umírají průměrně o 13 let dříve, než v České republice. A alkoholismus zpravidla odráží vnitřní zoufalství, prázdnotu a beznaděj.
Dále ruská populace postupně stárne a vymírá. V mnoha ekonomických a sociálních aspektech může být Rusko klasifikováno jako rozvojová země, pro které je stále typický populační růst. Nikoliv však v Rusku.
Navzdory tomu, že Rusko je „benzínová pumpa převlečená za stát“ (americký senátor John McCain), tedy naprosto závislé na vývozu ropy, plynu a dalšího přírodního bohatství do zahraničí, na zbrojení nikdy nešetřilo a samo tak podrývalo své možnosti civilizačního rozvoje.
V Rusku byla a je nesmírně slabá občanská společnost. Chybí iniciativa zdola, od občanů, pasivita převládá nad tvůrčí energií. Z toho pramení smutné konstatování ruského politologa Ivana Preobraženského, že jen zhruba 15 % Rusů aktivně a veřejně odmítá válku a uvědomuje si situaci.
Americký miliardář a filantrop George Soros byl po rozpadu Sovětského svazu ochoten podpořit každoročně rozvoj občanské společnosti v Rusku jedním stem miliónů dolarů. Naprostou většinu peněz jeho nadace v Rusku nebyla schopna utratit, protože prostě chyběla absorpční kapacita, občanská společnost byla (a stále je) příliš slabá.
Tím samozřejmě nechci říci, že v Rusku nejsou stateční, charakterní a kompetentní lidé. Naopak, platí, že i na největším hnojišti mohou vyrůst ty nejkrásnější květy. Ale je jich příliš málo na to, aby změnily hnojiště v úrodnou zahradu.
Válka na Ukrajině nám ukázala (respektive potvrdila) několik dalších ruských charakteristik a specifik. Ruská armáda, která si zakládá na vítězství nad německým nacismem, je schopna naprosto stejných zvěrstev. Masakr civilních obyvatel v Buči mluví za vše.
Na rozdíl od Němců a dalších armád však Rusové pohrdají nejen životy jiných, ale i svých vlastních vojáků. Jen za první tři měsíce války (do konce května) zahynulo podle ukrajinských zdrojů třicet tisíc ruských vojáků, podle západních zpravodajských služeb to bylo dvacet tisíc vojáků. Předpokládejme, že blíže pravdě je druhé číslo. I tak je to více, než kolik zahynulo sovětských vojáků v Afghánistánu za deset let (15 tisíc). A ruský národ? Opět slovy politologa Preobraženského, absolutní většina Rusů se tváří, jako by se nic nedělo. Bojí se akceptovat realitu, souhlasí s oficiální propagandou a šíří ji.
Takže dál budou umírat desetitisíce ukrajinských i ruských vojáků, jen aby se jeden zakomplexovaný vládce zapsal do historie. Putin se do historie zapíše, o tom není sporu. Ale asi jinak, než si ve své osamělosti, odloučený od reálného světa, představuje.
Je to prozatím největší válečný zločinec 21. století, o tom také není sporu. Za své činy zaslouží smrt, ale jestli ho dostihne pozemská spravedlnost, o tom lze pochybovat. Může být třeba i v nepřítomnosti souzen a odsouzen mezinárodním tribunálem, ale reálně se s ním a jeho odkazem budou muset vyrovnat sami Rusové. A to může trvat velmi dlouho.
Rusko má největší arzenál jaderných zbraní na světě a nehrozí mu tedy, že by s ním někdo měl zájem vést totální válku, která by Rusko přivedla k bezpodmínečné kapitulaci, jako se to stalo na konci druhé světové války Německu a Japonsku. O to déle může Rusko žít ve zrádné iluzi a sebeklamu o vlastní velikosti a smysluplný obrodný proces nebude moci začít.
Na závěr si dovolím krátkou úvahu, která může některým čtenářům připadat nepatřičná, přesto si ji neodpustím. Putin v tomto pozemském životě za své válečné a další zločiny asi spravedlivě odsouzen nebude. Jaké však bude konečné zúčtování v posmrtném životě, ve který věří miliardy lidí různých náboženství na celém světě? To nevíme, svět nadpřirozený je mimo dosah vnímání a chápání našeho (přirozeného) světa.
Nemůžeme říci o jediném člověku, který kdy chodil po zemi, že svůj život pro věčnost definitivně ztratil. Nelze to říci ani o Hitlerovi, Stalinovi, kambodžském Pol Potovi či ugandském Idi Aminovi. Ani Ježíš Kristus neřekl o svém zrádci Jidášovi, že je pro věčnost ztracen. Ale něco o něm přece jen řekl: „Běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“ (Mt 26, 24) To samé lze vztáhnout i na Vladimíra Putina.