Letošní výsledky krajských voleb dobře charakterizuje jedno slovo – roztříštěnost. Do zastupitelstev se dostalo pět (Ústecký kraj) až devět (Královehradecký kraj) stran či volebních uskupení. Oproti minulým volbám ztratily mandáty prakticky všechny tradiční a dříve silné strany: KSČM 96 mandátů (skvělá zpráva), ČSSD 80 mandátů a ODS 26 mandátů. KDU-ČSL zůstala na svém. Vítězem těchto voleb je samozřejmě hnutí ANO, které žádný mandát neobhajovalo a získalo jich 176. Volební účast byla tradičně nízká – 34,5 %.
Jen „předrevoluční“ strany, KSČM a KDU-ČSL, mají širší členskou základnu v řádu desítek tisíc členů. ČSSD a ODS mají pravděpodobně do 20 tisíc členů. Ostatní strany mají nejspíše členskou základu v řádu desítek, stovek, či několika málo tisíc členů. Za první republiky měli národní socialisté zhruba půl milionu členů a počty straníků několika dalších politických stran byly nejspíše podobné.
Je to možná typický trend života v postindustriální společnosti, vše se dekoncentruje a decentralizuje. V průběhu průmyslové éry se atomizovala nejdříve rodina z vícegenerační na tu nejmenší možnou jednotku – rodiče a děti. V postindustriální době (kdy je více než padesát procent pracujících ve sféře služeb) se rozpadá i ona, nadpoloviční většina rodin je neúplných.
Tato atomizace, zdá se, ovládla i veřejný prostor, v tomto případě ochotu lidí se angažovat „pro společné dobro“. Ne každý chce trávit svůj čas na politických schůzích, ale udělat si jednou za čtyři roky na půl hodiny čas a jít volit není až tak velká oběť. Nicméně dvě třetiny voličů to nečiní. Dávají tak svým způsobem za pravdu Andreji Babišovi, který by kraje rád řídil jako firmu. Strany pak představují vrcholový management, my ostatní jsme řadoví zaměstnanci.
Strany a hnutí se v takovém případě nemusí namáhat s vytvářením solidního politického programu, protože „zaměstnanci“ (voliči) jej stejně nečtou. Proč také, rozhodovat stejně bude vrcholový management. Klíčové jsou PR agentury, které vytvářejí image, na tom jediném záleží.
Možná to v dalších volbách dotáhneme ještě dál, od atomizace společnosti k její virtualizaci. Na sociálních sítích si „lajkneme“, co se nám líbí, ale to bude asi tak jediná naše angažovanost ve věcech veřejných. Nemusíme ani vstát ze židle.
Zdá se, že od počátku nového století trpíme absencí smysluplné vize, která by dala naším životům smysl a naše úsilí naplnila entuziasmem. Před několika staletími bylo takovou vizí křesťanství a dějiny spásy, ale to už neplatí, určitě ne pro většinu společnosti. V průběhu 90. let 20. století to byl pro české země možná návrat do Evropy, ale to už také neplatí. Dříve jsem si myslel, že by takovou sjednocující vizí pro tuto dobu mohlo být formulování a prosazování tzv. udržitelného rozvoje, ale čím dále více o tom pochybuji. Udržitelný rozvoj se stal, podobně jako dříve „ekologie“ značkou, kterou se ohání kde kdo, bez reálného obsahu. Změnit však kvantitativní materiální růst na kvalitativní rozvoj (který by respektoval únosnou kapacitu ekosystémů a celé biosféry), je patrně nad síly současného lidského společenství.
Jsme tedy, v České republice, stejně jako v ostatních evropských zemích, jako loď bez kormidelníka. Nevíme, kam směřujeme a hlavně proč tam směřujeme. Loď bez lodivoda dříve či později narazí na mělčinu nebo na útes. To nemusí být nutně katastrofa, může to být příležitost k novému začátku.
Vize je upřednostňovaná budoucnost, říká americký futurolog Peter Bishop. Máme představu, nebo aspoň tušení, v jakém světě chceme žít? Nebo je nám to jedno?
A tak by třeba Lidové noviny mohly zkusit malý experiment – vyhlásit soutěž o hledání inspirativní odpovědi na prastarou filozofickou otázku: Kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme?
Jistě, široce sdílenou odpověď nejspíše nenajdeme, ale pokoušet se o to můžeme.