Ministryně obrany Jana Černochová nedávno navrhla vystoupení České republiky z Organizace spojených národů jako reakci na přijetí rezoluce Valným shromážděním OSN k humanitárnímu příměří mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás.
Chápu rozhořčení paní ministryně, když proti přijetí rezoluce bylo společně s ČR jen třináct dalších států, 45 zemí se zdrželo a 120 bylo pro přijetí rezoluce. Představme si, že nám do domu vpadne banda vrahů, kteří bestiálně mučí, vraždí a unášejí členy rodiny. A záhy poté začnou vaši sousedé volat po příměří a mírovém jednání mezi „oběma stranami konfliktu“. Část sousedů raději žádný názor nemá (zdrží se hlasování) a jen malá skupinka je ochotna nazývat věci pravým jménem.
Není to zdaleka jediná absurdita dnešní OSN. Poté, co byl vydán mezinárodní zatykač pro válečné zločiny na ruského prezidenta Putina, stalo se v dubnu letošního roku Rusko předsednickou zemí Rady bezpečnosti OSN. To má v kompetenci zachování míru ve světě, používání sankcí a vojenských akcí proti agresorovi, může nařídit použití síly při ohrožení míru atd. Navíc má Rusko (společně s Čínou, USA, Velkou Británií a Francií) právo veta, takže v Radě bezpečnosti neprojde vůbec nic, co si jedna z těchto zemí nepřeje.
OSN tedy ve skutečnosti netvoří „spojené národy“, ale jednotlivé státy a jejich účelová uskupení při prosazování vlastních zájmů. Od svého založení má jeden obrovský handicap. Zrodila se do světa rozděleného na dva nepřátelské bloky, které mezi sebou vedly studenou válku. Zakladatelé (51 států, včetně Československa) plánovali v říjnu 1945 OSN jako hlavní nástroj světového společenství pro prosazování ekonomického a sociálního pokroku a dosažení vyšší životní úrovně ve větší svobodě pro všechen lid světa (Charta OSN).
OSN byla původně myšlena jako ústřední instituce globálního řízení (nikoliv vládnutí). To nebylo dosažitelné během studené války a není to dosažitelné ani dnes. Okno příležitosti se otevřelo po zhroucení komunistických režimů a rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let 20. století. Ale ta šance je pryč. Dnešní situaci nejlépe vystihuje termín Samuela Huntingtona „střet civilizací“.
Lidé niky neměli dojem, že OSN je jejich. Patřilo vládám států, které ji využívaly a často zneužívaly pro prosazování vlastních cílů. I proto kdysi Václav Havel navrhoval, že nějakou mikroskopickou částkou výdělku by měl každý obyvatel planety přispívat na její činnost. Když platíme daň na místní či národní úrovni, máme tendence se více zajímat o to, co se s našimi penězi děje. Mohlo by to fungovat i na globální úrovni.
Před 30 lety jsme se ještě optimisticky domnívali, že by snad mohla platit teze Francise Fukuyamy o liberální demokracii jako konečném vítězi dlouhého střetu různých ideologií. Tehdy vznikla Komise pro globální řízení, která měla připravit návrhy a podklady pro seriózní reformu OSN. Pracoval v ní i náš první polistopadový ministr zahraničních věcí, Jiří Dienstbier. Ten upozorňoval na to, že dnešní reprezentace členských zemí OSN nejsou rovnoprávné v tom smyslu, že představitelé totalitních režimů nemohou být reprezentantem demokratického rozhodování. Nedávné hlasování o rezoluci k humanitárnímu příměří mezi Izraelem a Hamásem je toho názornou ukázkou.
Komise přišla s řadou zajímavých návrhů na reformu OSN, například:
- V Radě bezpečnosti by měla být vytvořena nová skupina pěti „trvalých“ členů, která by doplnila pět stálých členů. Pět stálých členů by mělo ustoupit od užívání práva veta.
- Před každoročním zasedáním Valného shromáždění by mělo být svoláno Fórum občanské společnosti, sdružující zástupce významných nevládních organizací, podnikatelské komunity, církví apod. Mezinárodní občanská společnost by měla mít k dispozici nové „Petiční právo“.
- Některé instituce v systému OSN by měly být zrušeny, protože se přežily, např. Organizace pro průmyslový rozvoj (UNIDO). Jiné by mohly být transformovány a získat nový mandát, např. Poručenská rada (Trusteeship Council). Ta spravovala poručenská území. V listopadu 1994 ukončila formálně svoji činnost (nebyla však zrušena), kdy se poslední území pod správou OSN, Palau, stalo členem OSN. Jejím novým mandátem by se mohla stát péče o globální veřejné statky (global commons), kam patří např. Antarktida, moře a oceány mimo jurisdikci států, či blízký kosmický prostor.
- Země, které neplní vůči OSN své finanční závazky, by měly být zbaveny hlasovacího práva.
Ani jeden z těchto návrhů se nepodařilo prosadit. Je tedy velmi diskutabilní, je-li dnešní OSN vůbec nějaké důkladnější sebereflexe a následné reformy schopná. Tím samozřejmě nepopírám solidní fungování a dílčí úspěchy některých specializovaných orgánů, programů, fondů a jiných autonomních těles zajišťujících operační činnost, například Dětského fondu OSN, Programu OSN pro životní prostředí a dalších.
Vystoupit z OSN nemá smysl, jen bychom se zbavili možnosti ovlivňovat její další vývoj. Její reforma je v současnosti nereálná, pokud se nepovedla ani v mnohem příznivějším období na přelomu tisíciletí. Je však možné podporovat pouze některé akce OSN a na ty vázat svoje příspěvky, které jdou nad rámec základního povinného poplatku.
Třetí možností je OSN zrušit a založit jinou organizaci, i když třeba s menším počtem členů, kteří budou respektovat demokratická pravidla a základní lidská práva. To se snadno řekne, obtížněji udělá. Ale něco podobného se již stalo.
V roce 1920, po skončení první světové války, byla na základě výsledků pařížské mírové konference založena Společnost národů (League of Nations). Byla však naprosto neefektivní proti tehdejšímu agresívnímu jednání fašistické vlády v Itálii, nacistickému Německu, militaristickému Japonsku, či komunistickému Sovětskému svazu. Během druhé světové války fakticky ztratila význam a v dubnu 1946 byla rozpuštěna. Některé její struktury byly transformovány do nově vzniklé OSN (založené v říjnu 1945).
Nepřipomíná to něco? Místo Itálie, Německa, Japonska a Sovětského svazu si dosaďme Rusko, Čínu, Írán, Severní Koreu. Současná krize snad nevyústí ve světovou válku, ale pro její zvládnutí bychom velmi potřebovali funkční a respektovanou globální organizaci. A tu prozatím nemáme.