V roce 1955 se promítal v amerických kinech film o městských floutcích, kteří nevědí, co chtějí, ale je jim jasné, že nehodlají žít spořádané, dopředu nalajnované životy svých rodičů. Jmenoval se Rebel bez příčiny a stal se kultovním filmem. Představitel hlavní role, James Dean, byl po celá šedesátá léta 20. století idolem dospívající, své místo ve světě hledající mládeže.
Dnes se nám možná rodí nová vlna rebelie. Mladí lidé začínají intuitivně tušit, že ten krásný, materiálně blahobytný svět, který tu máme, je jaksi na dluh a nepotrvá věčně.
Od konce druhé světové války jsme si v Evropě navykli, že se životní úroveň obyvatel neustále zvyšuje a začali jsme to téměř považovat za „přírodní zákon“ a za něco, na co máme právo. Pro dnešní mladou generaci bude extrémně těžké vypořádat se s faktem, že budou dost možná první poválečnou generací, která bude čelit poklesu, nikoliv růstu životní úrovně.
Ondřej Neff považuje obavy o stav životního prostředí a od toho se odvíjející předpoklady pro kvalitu života za skupinové třeštění, ve kterém převládají city nad rozumem (Když racio stojí v koutě; LN, 9.5.2019). Tvrdí, že životní prostředí se zlepšuje, vzduch nebyl nikdy tak čistý, jako dnes, do řek se vracejí ryby.
Má pravdu, ale jen částečnou. Zmiňuje příklady, které jsou bezprostředně zřejmé, obvykle rychle probíhající a snadno měřitelné. Existují však také jevy, které jsou komplexnější, hůře identifikovatelné a těžko měřitelné. Většinou probíhají se značným časovým zpožděním.
Patří sem například: klimatické změny a narušování ochranných vlastností atmosféry, kumulování cizorodých látek v ekosystémech, narušování hydrologického cyklu v krajině, pokles přirozených produkčních schopností ekosystémů, či narušování ekologické stability krajiny.
Právě u těchto jevů se situace nezlepšuje. Vezměme si jako příklad dnes tolik diskutované změny klimatu. Cílem mezinárodního společenství je nepřipustit, aby se globální teplota zvýšila do konce 21. století oproti počátku průmyslové éry o více než dva stupně Celsia. Jsou to politické proklamace, které se velmi pravděpodobně nenaplní.
Emise oxidu uhličitého ve světě nadále stoupají. V Evropě se sice postupně snižují, ale rozvojový svět se chce industrializovat a fosilní paliva mu k tomu poskytnou energii.
Na začátku průmyslové éry (zhruba před 250 lety) byla koncentrace CO2 v atmosféře 250 ppm, dnes je to již 412 ppm (počet molekul CO2 na jeden milión ostatních molekul v atmosféře).
Před třemi milióny lety, v pliocénu, byl svět teplejší o tři stupně Celsia a koncentrace CO2 se pohybovala od 360 ppm do 400 ppm (byla tedy nižší, než dnes!). Tehdy pevninské ledovce na severní polokouli úplně chyběly, což vedlo k tomu, že hladina moří a oceánů byla o 25 metrů výše, než v současnosti.
Tání ledovců a ohřívání horních vrstech oceánů bude trvat desítky let, ale obávám se, že jde o proces, který jsme spustili a není v našich silách jej zastavit. A i kdyby to v našich silách bylo, není k tomu na mezinárodní úrovni politická vůle.
Mark Lynas v knize Šest stupňů: naše budoucnost na teplejší planetě (2007) uvádí, že jakmile globální oteplení překročí práh 2,5 stupňů Celsia, nastane velký nedostatek potravin, který bude hnát jejich cenu nahoru. Hlad sevře především vysušené subtropy a desítky miliónů lidí se dají na pochod.
Lidé ze Střední Ameriky budou migrovat na sever do Mexika a do Spojených států. Milióny lidí ze severu Afriky a Blízkého východu se budou tlačit do Evropy, kde nebudou vítáni.
Šestnáctiletá švédská aktivistka Greta Thunbergová loni v létě iniciovala celosvětové hnutí pravidelných pátečních protestů za rychlejší kroky v boji proti změnám klimatu. Připojili se i čeští studenti. Naposledy demonstrovali 3. května, další „stávka“ (tedy absence ve výuce) se chystá na 24. května.
Tyto mládežnické aktivity vykazují rysy chaotického chování. Chci tím říct, že nikdo netuší, jestli za nějakou dobu odezní, nebo přerostou v tsunami rebelující mládeže, která bude bojovat o svou budoucnost, dosavadním pořádkům navzdory.
Dost možná sledujeme v přímém přenosu rodící se novou rebelii, odmítající způsob života devastující planetu. Můžeme s nimi souhlasit či nesouhlasit, ale jedno jim musíme přiznat. Jsou to rebelové s příčinou.
Pokud mají mladí lidé k rebelii podstatný důvod, je v zájmu nás všech, aby byli úspěšní. Cesta od upoutání pozornosti k získání většiny veřejnosti je však dlouhá a s nejistým výsledkem.
Thomas Kühn v knize Struktura vědeckých revolucí (1962) ukázal, že lidé setrvávají ve starém, třeba nesmyslném pohledu na svět tak dlouho, dokud jim není nabídnut nový a jasný model, nová schůdná alternativa.
Na to rebelové, odmítající hlasitě současné poměry, sami nestačí. Potřebují se ujmout také role zastánců změny. Tedy těch, kteří hledají a formulují pozitivní, konstruktivní alternativy a řešení.
A konečně potřebují na svou stranu získat reformátory. To znamená občany, angažující se v politických stranách a hnutích, v oficiálních vládních a zákonodárných strukturách, na zapracování těchto řešení do zákonů a vládní politiky.
Jaké jsou předpoklady úspěchu pro nové společenské hnutí studoval v 70. a 80. letech 20. století americký aktivista Bill Moyer. Inspirací mu bylo zejména hnutí americké mládeže proti válce ve Vietnamu. V roce 1987 sestavil Akční plán hnutí, neboli praktickou strategii pro společenská hnutí. Myslím, že jeho postřehy jsou inspirativní i pro současnost.
Není zde prostor na převyprávění jeho plánu, resp. návodu na to, jak formovat úspěšné hnutí. Snad ale stojí za zmínku osm fází vývoje hnutí, která se u úspěšných společenských změn obvykle opakují:
- Normální časy. Problém existuje, není ale na pořadu dne. Široká veřejnost si není problému vědoma.
- Selhání stávajících institucí. Zvedá se vlna opozice občanů, kteří se snaží dokázat, že oficiální instituce podporují současný, již déle neudržitelný stav a brání změně.
- Uzrání podmínek. Ve společnosti roste napětí, zrají podmínky pro změnu. Aktivisté se dostávají do sporů se stávajícími poměry, institucemi a mocnými. Společnost vnímá reálné zhoršování poměrů.
- Start. Problém se dostává do středu pozornosti, vyvolává masové nenásilné akce. Stává se tématem dne.
- Pocit selhání. Mnozí aktivisté nevnímají žádný reálný pokrok, resp. nepovažují jej za dostatečný. Mají pocit, že vše trvá příliš dlouho a hnutí selhává. Jsou unavení a pociťují zklamání.
- Získání většiny. Hnutí, pokud vytrvá, se mění a přechází od protestu startovací fáze k dlouhodobému zápasu s mocnými o veřejné mínění, k získání silné opozice a nalezení alternativ. Názory hnutí jsou stále více přijímány středními vrstvami společnosti.
- Dosažení alternativ. Střet se přesouvá od oponování současné politice k hledání přijatelné alternativy. Existuje silná veřejná podpora změny. Pro mocné je pokračování ve staré politice obtížnější, než přijetí nové.
- Pokračování. Hnutí potřebuje chránit a rozšiřovat dosažený úspěch. Zároveň obrací pozornost k dalším dílčím hnutím nebo cílům.
Bill Moyer upozorňuje, že tato cesta je obvykle výrazně delší, než se aktivisté na začátku domnívají. Konečný úspěch a dosažení cíle mnohdy formou neodpovídá původní představě aktivistů. Problém je málokdy vyřešen beze zbytku. To však nevadí. To nejpodstatnější je vyvolat u občanů touhu po změně a zmírnit jejich obavy z vhodné alternativy.
V Evropě i v naší zemi se tedy, zdá se, rodí nové hnutí rebelů s příčinou. Mají obavy o svoji budoucnost, o svět, ve kterém budou žít. Je to příběh s otevřeným koncem. Možná neuspějí a vše zůstane při starém. Pokud však budeme nepříznivé trendy, zejména v oblasti změny klimatu, nadále ignorovat a bagatelizovat, problém nezmizí. Naopak, bude se dále prohlubovat.
Pokud uspějí, stojíme právě teď na prahu velmi podstatných změn. Život nebude snadnější, než dnes. Máme ale šanci, že bude smysluplnější.