Jan Macháček se v článku „Připravme se na Trumpa“ (LN, 1. srpna 2016) zabývá tím, co by se mohlo pro země střední a východní Evropy stát, kdyby tento republikánský kandidát na podzim opravdu vyhrál ve Spojených státech prezidentské volby. Zvítězil by člověk, který otevřeně zpochybňuje americké vojenské závazky ve světě. To by v případě katastrofického scénáře mohlo znamenat, že by s Rusy uzavřel obchod a „prodal“ Pobaltí i všechny nové členské země NATO, včetně nás.
Je to typická „divoká karta“ – tedy vysoce nepravděpodobná událost. Jenže kdyby nastala, měla by naprosto zásadní vliv na budoucnost Evropy a v první řadě na další vývoj ve východní a střední Evropě. Vyrůstal jsem v době, kdy se bota ruského vojáka producírovala po naší vlasti a studoval jsem na univerzitě v Olomouci ve stejném čase, kdy tam sídlilo dvacet tisíc sovětských soudruhů ve zbrani. Toho bych se opravdu nerad znovu dožil a především bych to nepřál svým dětem.
Co tedy můžeme preventivně dělat pro to, abychom se nestali bezbrannými oběťmi strategických her takových velikánů lidstva, jako je Vladimír Putin a Donald Trump? Promysleme se vší vážností možnost obnovení základní vojenské služby. Zní to šíleně? Před rokem by většina z nás považovala za bláznovství možnost zvolení Trumpa prezidentem.
Donald Trump má v jedné věci naprostou pravdu – žádá od spojenců v NATO, aby okamžitě začali plnit slib zvýšení zbrojních výdajů na dvě procenta HDP. Česká republika vyčleňuje na obranu 1,1 % HDP, stejně jako Slováci. Maďaři jsou dokonce pod jedním procentem, naopak Poláci dávají dvě procenta HDP. Pro srovnání – Spojené státy vyčleňují na obranu 4,5 % HDP, Rusové 3,5 % HDP (těm za posledních pět let narostly výdaje téměř o jedno procento).
Z vlastní roční zkušenosti v kasárnách vím, že na vojenské službě byly za socialismu nejhorší dvě věci. Zaprvé pocit naprosté zbytečnosti a ztráty času. A pak také často šikana – ponižování vojáků v prvním roce služby mazáky ve druhém roce. Obojímu by se dalo v dnešních poměrech zabránit.
Vojenská služba by jistě nemusela být dvouletá, možná by bohatě stačilo devět či šest měsíců. Obsluha vysoce sofistikovaných zařízení by zůstala nadále profesionálům. Účelem základní vojenské služby by bylo naučit se a procvičit základní dovednosti a návyky pro případ ohrožení vlasti. Tedy zacházení s lehkými střelnými zbraněmi, sebeobrana, ale také třeba orientace a pohyb v neznámém terénu, první pomoc, pomoc při živelných pohromách a podobně. V neposlední řadě by to byla jedna z mála příležitostí, jak naučit mladé muže (případně ženy) se trochu fyzicky hýbat. Nemám k dispozici přesná data, ale určitě dnes více než 50 % mladých mužů není schopno vykonávat vojenskou službu bez zdravotních omezení.
Pro ty, kteří nevezmou zbraň do ruky z náboženských či jiných důvodů, by mohla existovat alternativní služba, podobně jako v devadesátých letech 20. století (služba v nemocnicích, sociálních zařízeních apod.). Možná by ani nemusela být vojenská služba povinná. Za úvahu by stál model, jaký funguje v amerických Peace Corps (Mírové sbory). Ty založil prezident Kennedy, aby mladí Američané pomáhali lidem v méně rozvinutých zemích. Přihlásit se můžete zcela dobrovolně, ale pokud se v budoucnosti ucházíte o zaměstnání ve státních službách, je zahraniční pobyt v Peace Corps při výběru adeptů významným bonusem.
Lze namítnout, že máme profesionální armádu, jenže ta by měla při optimálním stavu 35 000 vojáků. To znamená, že do bojových akcí může být nasazeno asi 5000 vojáků. Pak máme aktivní zálohy, ale to je, tuším, jen asi 1500 lidí. V případě bezpečnostního ohrožení tedy potřebujeme generaci mladých lidí, kteří by v případě potřeby už základní výcvik měli a byli by schopni se v krátké době kvalifikovaně zapojit do obrany země.
Nejedná se však jen o ohrožení ze strany vnějšího nepřítele. Do budoucna můžeme být konfrontováni s teroristickými hrozbami (podobně jako dnes Německo či Francie). Jedním z přínosů vojenské služby by mohla být možnost získat zbrojní průkaz. To vůbec neznamená, že si máte zbraň koupit, jen že si ji pořídit můžete. Je jistě v zájmu státu vydávat tyto průkazy solidně vyškoleným uchazečům a co nejvíce omezit obstarávání si zbraní nelegální cestou.
Před třiceti lety by mne nenapadlo, že budu někdy obhajovat základní vojenskou službu, která mi tehdy byla upřímně protivná. Jenže časy se mění a jsem si celkem jistý, že nás čekají turbulentní a nelehké časy. Obzvláště když budeme vůči bezpečnostním hrozbám lhostejní.
Naštěstí už dnes neplatí, že voják je „vypatlaný zelený mozek“. Ani už neplatí, že správný voják má bicepsy jak Rambo a poněkud zakrnělý mozek, jak by se mohl domnívat milovník akčních filmů. Vojáci jsou lidé, kteří za nás v krajním případě obětují život a to si zaslouží úctu a respekt. Jenže pár tisíc profesionálů na tento úkol stačit nebude.
Když začínala druhá světová válka, chtěl Hitler obsadit i Švýcarsko. Jeho generálové mu to rozmluvili, protože věděli, že Švýcarsko sice mohou porazit, ale za cenu obrovských ztrát při bojích o každé údolí. Finové se statečně a dlouho bránili Stalinovi a možná i díky tomu se jim podařilo udržet si v době studené války statut neutrální země.
Naši sousedé Poláci dávají jako jedni z mála členských států NATO na obranu dvě procenta HDP a vysílají celkem jasný signál, že vlastní svobodu budou bránit. Takže, v případě že by se Trump stal prezidentem a s Putinem uzavřel „deal“, jaký signál vyšleme našim spojencům v NATO i případným nepřátelům my?