Na počátku roku 2016 vzbudila pozornost zpráva mezinárodní nevládní organizace Oxfam. Tvrdí, že jedno procento nejbohatších obyvatel planety vlastní stejné bohatství, jako zbývajících 99 procent populace (tedy 73 miliónů lidí má stejný majetek, jako 7,3 miliardy ostatních obyvatel planety). Možná ještě více šokující je zjištění, že 80 nejbohatších lidí vlastní stejné bohatství, jako chudší polovina lidstva (3,5 miliardy lidí).
Je zřejmé, že globalizovaný kapitalismus produkuje obrovské nerovnosti. Těch 80 nejbohatších lidí jistě může být velmi vzdělaných, schopných, pracovitých. Přesto se vzpírá zdravému rozumu přiznat, že je vše v pořádku. Jenže co s tím?
První možností je uvedená čísla zpochybnit. V roce 2000 vzbudila velkou pozornost publikace peruánského ekonoma Hernanda de Sota „Tajemství kapitálu: proč kapitalismus vítězí na Západě a všude jinde prohrává“. Tvrdí v ní, že navzdory velké chudobě vlastní lidé i v těch nejméně rozvinutých zemích mnohem více majetku, než se zdá. Jenže tento majetek není nikde evidován. Hernando de Soto říká, že i v těchto zemích je dost prostředků nezbytných pro fungování kapitalismu. Aby však byl kapitál využitelný na trhu, musí být po právní stránce zajištěn správnými dokumenty a doklady. Jasně vymezené vlastnictví by pak umožnilo vytvářet nadhodnotu. Jenže přehledné a právně vynutitelné vztahy v chudých zemích obvykle neexistují. Proto i odhady jejich majetku jsou velmi orientační a pravděpodobně podhodnocené.
Je ale celkem jedno, jestli to samé, co vlastní polovina lidstva, má k dispozici 80 miliardářů, nebo 388 miliardářů, jak se uvádělo v roce 2010. Extrémní nerovnost je stále očividná.
Druhou možností jsou zásahy státu. Radikální podobu představoval socialistický, resp. komunistický experiment – zestátnění výrobních prostředků a centrálně plánovaná ekonomika. I Československo bylo účastníkem a zároveň obětí tohoto experimentu, kdy se během čtyřiceti let přesvědčivě ukázalo, že tudy cesta nevede.
Demokratické státy hledaly a stále hledají optimální míru zdanění. Jestli ve druhé polovině 20. století někde fungoval socialismus (nikoliv však „reálný socialismus“ sovětských vazalů), pak to asi bylo Švédsko. Jenže 70 – 80 % zdanění nejbohatších bylo kontraproduktivní. Tenista Bjorn Borg, členové skupiny ABBA a další úspěšní a bohatí se prostě přestěhovali do Monaka.
Třetí možností je vsadit na morální odpovědnost bohatých. Je to možná naivní přístup a pro mnoho zbohatlíků v rozvojových i transformujících se zemích jsou slova morálka a odpovědnost nesrozumitelnými pojmy. Nicméně „ostrůvky pozitivních deviací“ se objevují.
Na přelomu 19. a 20. století ve Spojených státech velmi zbohatl na obchodu s ocelí Andrew Carnegie. Jeho majetek byl odhadován na 298 miliard dolarů (v cenách roku 2007). Většinu svých peněz věnoval na zakládání knihoven, škol a univerzit. Byl přesvědčen, že bohatství je závazkem a není-li dobře využíváno pro společné dobro, stává se prokletím: „Hromadění majetku patří k tomu nejhoršímu modlářství a neexistuje odpornější modla, než uctívání peněz. Ten, kdo umírá jako boháč, odchází ze světa v hanbě.“
Podobně uvažuje, zdá se, současný nejbohatší muž světa, Bill Gates (odhadovaný majetek v hodnotě asi 85 miliard dolarů). Se svou ženou založili Nadaci Billa a Melindy Gatesových a například na výzkum zabývající se malárií a dalšími tropickými nemocemi dávají ročně přibližně 1,5 miliardy dolarů, tedy více peněz, než Světová zdravotnická organizace. Navíc jsou schopni tyto peníze poskytovat pružně a efektivně, na rozdíl od institucí spadajících pod Organizaci spojených národů. To vedlo v roce 2006 Warrena E. Buffetta, tehdy druhého nejbohatšího muže na světě, k tomu, že věnoval Gatesově nadaci 30 miliard dolarů.
V naší malé české kotlině patří mezi velmi bohaté muže např. kníže Karel Schwarzenberg. Na svých miliardách ovšem nespí, ale pečuje o lesy, zemědělskou půdu a nemovitosti, které vlastní. Podle dostupných informací to dělá dobře. Můžeme mu za to být vděčni. Já bych se o takový majetek starat neuměl, ani nechtěl.
Nějaké dobré a rychlé řešení, jak omezit narůstající polarizaci mezi bohatými a chudými, zatím nemáme. Známý americký ekonom Herman E. Daly navrhoval v roce 1977 zavést vedle minimální mzdy také maximální příjem. Pokud existují meze růstu ekonomiky, pak musíme připustit, že čím větší díl z ekonomického koláče ukusujeme, tím méně zbývá pro ostatní (současníky, budoucí generace) a vzhledem k provázanosti ekonomiky s ekosystémy (přírodním kapitálem) i pro mimolidské druhy. Navrhoval, aby rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším příjmem byl desetinásobný. Pokud je tento rozdíl sto a vícenásobný, pak podle Dalyho následuje to, čemu se říká třídní boj.
S reálnějším nápadem přišel počátkem 70. let 20. století ekonom James Tobin. Navrhl zdanit devizové transakce, protože v této době se burzovní hazard stal trvalou hrozbou světového peněžního systému. Předpokládaný roční výnos by při dani ve výši 0,25 % představoval 300 – 500 miliard dolarů, které by mohly být využity pro boj s chudobou, například prostřednictvím obdoby velmi úspěšného Marshallova plánu. Hlavní přínos Tobinovy daně by však byl v tom, že by omezila a znevýhodnila spekulativní finanční operace a tím by také pomohla stabilizovat ekonomiku a měnovou politiku jednotlivých států. I tento návrh se však za více než čtyřicet let nepodařilo prosadit, byť se o jeho obdobě v současnosti diskutuje v Evropě jako o tzv. „dani Robina Hooda“.
Nebezpečí převahy spekulativních finančních operací nad přímými operacemi si byl vědom už ve 30. letech 20. století John Maynard Keynes: „Nemůžeme očekávat nic dobrého od situace, v níž se hospodářský rozvoj stal vedlejším produktem kasina.“
Nic dobrého také nemůžeme očekávat od extrémně nerovnoměrného rozdělení bohatství mezi bohaté a chudé. Neměli bychom však podlehnout pokušení rychlých revolučních řešení. Dlouhodobě životaschopnější se ukazují spíše kompromisní, evoluční přístupy.
Pro ty, kteří ještě mají úctu a respekt k jednomu ze základních pilířů západní civilizace, by mohlo být inspirativní Matoušovo evangelium: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.“ Abychom však neskončili pesimisticky, když Ježíš viděl, jak velice se jeho žáci zhrozili, dodal: „U lidí je to nemožná, ale u Boha je možné všecko.“ (Mt 19, 24-26)