Otázka odpovědnosti a jejího rozsahu patří k frekventovaným společenským tématům – například v tom ohledu, zda je od lidí v chudých zemích nezodpovědné a vlastně sobecké přivádět na svět děti, jež pak nemohou uživit. Máme jim my, bohatší, za těchto okolností pomáhat? Jeden z možných závěrů praví: pomáhejme jen lidem ve svém okolí, těm, o kterých víme, že naši pomoc nezneužijí.
Domnívám se, že tento názor je mylný, nebo přinejmenším neúplný. Je však mezi lidmi hodně rozšířený a pokusím se proto uvést argumenty, proč není situace tak jednoduchá a černobílá. Paní Stejskalová dále uvádí: „Ráda by si konečně přečetla nějakou úvahu na téma, proč se vlastně rodí tolik dětí rodičům, kteří je nemohou uživit.“ Zde je několik postřehů.
V minulosti byly chudé a nerozvinuté země charakteristické vysokou natalitou a vysokou mortalitou. Tedy, rodilo se hodně dětí, ale hodně jich také umíralo, především ve věku do pěti let. Očekávaná délka života jedince při narození byla nějakých 40 – 50 let. To platilo i v evropských zemích před průmyslovou revolucí.
Později, především díky zlepšující se výživě a lepší hygieně (a tím menší úmrtnosti na infekční nemoci), mortalita poklesla, natalita však zůstávala vysoká. Lidí rychle přibývalo. V zemích, kde proběhla průmyslová revoluce, lidé postupně bohatli a zlepšovala se jim životní úroveň. Společnosti prošly demografickým zlomem a je pro ně dnes typická nízká natalita a nízká mortalita. Avšak ještě nedávno, před sto lety, v době vzniku Československa, u nás platilo, že lidé měli pět a více dětí.
V dnešních chudých, rozvojových zemích, je nízká mortalita (výživa, hygiena i zdravotní péče se oproti předkoloniálnímu období jednoznačně zlepšily), ale natalita zůstává vysoká. Z toho pramení vysoké populační přírůstky. Těmto zemím bychom tedy měli pomoci, aby i ony prošly demografickým zlomem.
Co vlastně vede k paradoxu, že chudí lidé mají více dětí, než lidé v bohatých zemích? Existuje několik důvodů.
Především je to existenční nejistota života v bídě. Lidé v chudých státech se nemohou spoléhat na sociální a důchodové pojištění. Jediným „pojištěním“ ve stáří, v nemoci či dlouhodobé pracovní neschopnosti je vlastní rodina. Čím více dětí, tím větší šance rodičů, že se o ně někdo v nouzi postará.
Nadto, bohužel, děti představují levnou pracovní sílu. A to nejenom v zemědělství (na poli s rodiči), ale v době globalizace také v továrnách, kde pracují v nelidských podmínkách a za mizernou mzdu. Docházka do školy je pak luxus, který si nemohou dovolit. Se ztrátou vzdělání ztrácí i šanci na lepší život.
Důležitou roli hrají kulturní a náboženské faktory, podepřené často mnohasetletou tradicí - je například dostatečně známo, jak kontroverzní je v křesťanství i v jiných světových náboženstvích používání antikoncepce.
V neposlední řadě je významným faktorem i to, že sex je jednou z nemnoha radostí chudých obyvatel v tropických a subtropických oblastech. Obvykle také uvažují ve velmi krátkodobém horizontu, takže ve chvíli potěšení důsledky možného otěhotnění neřeší.
Chudé společnosti proto potřebují projít demografickým prahem a my bychom jim v tom měli pomoci.
Při hodnotě hrubého domácího produktu někde kolem 3000 dolarů na osobu a rok nastává stav, kdy výrazně klesá počet dětí na ženu. Jak společnost bohatne, stát začíná poskytovat alespoň nějaké zdravotní, sociální a důchodové zajištění, děti více chodí do školy a už nejsou jedinou životní pojistkou rodičů.
S rostoucím bohatstvím nastává také období rostoucích očekávání. Rodiče chtějí dopřát dětem lepší vzdělání a život, než měli oni sami, a je jim jasné, že s mnoha potomky se z bludného kruhu chudoby nevymaní. Platí proto zdánlivě nelogické pravidlo: čím více chudoby, tím více dětí a čím více prosperity, tím méně dětí.
V rozvinutých a bohatých společnostech Evropy jsme do dnes poněkud přehnali a máme tak málo dětí (v České republice v průměru asi 1,5 dítěte na ženu), že stárneme a vymíráme. Buď se změní naše chování, nebo zaplní uvolněný prostor příchozí odjinud.
Jaké faktory tedy zcela konkrétně vedou k demografickému zlomu a stabilizaci populace v rozvojových zemích? Aniž bych si zde činil nárok na úplný výčet, jsou to následující.
Výše příjmu a samozřejmě také vyšší gramotnost. Lepší vzdělání žen a z toho vyplývající lepší postavení ve společnosti.
Důležité jsou pak pochopitelně i efektivní programy plánovaného rodičovství. A do jisté míry je významný také fenomén urbanizace – ve městech jsou obvykle dostupnější služby než na venkově.
Zvládnutí populačního růstu je především odpovědností obyvatel a jejich vlád, na tom se asi shodneme. Nemyslím si ale, že bychom měli rezignovat na pomoc těmto vzdáleným bližním.
Když jsme žili v marasmu reálného socialismu, naše možnosti situaci změnit byly velmi omezené a každá pomoc (např. přístup k necenzurovaným informacím) byla velmi žádaná. Přitom lidé ve svobodných zemích nám mohli říci: „Ty komunisty asi chcete, ne? Vždyť ve volbách získávají 98 % hlasů. Kdybyste je nechtěli, nevolili byste je, tak si pomozte sami.“ Ale neřekli to a neodepsali nás.