V září 2015 byl na summitu OSN v New Yorku přijat program rozvoje „Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný rozvoj 2030“. Ten sestává ze 17 cílů a 169 podcílů udržitelného rozvoje. Navazuje na Rozvojové cíle tisíciletí, které byly OSN přijaty v roce 2000 (tehdy to bylo 8 cílů a 18 podcílů) a měly být splněny do roku 2015. To se stalo jen částečně, v naplňování cílů zaostává především Afrika.
Z nově přijatých cílů udržitelného rozvoje se prvních jedenáct týká socioekonomického rozvoje (např. vymýtit chudobu a hlad, dosáhnout genderové rovnosti, zajistit všem dostupnost vody atd.). Dvanáctý cíl se zaměřuje na problematiku udržitelné spotřeby a výroby. Následující tři cíle jsou ekologicky orientované. Týkají se stabilizace klimatu, nadměrného využívání oceánů a zastavení vymírání druhů rostlin a živočichů. Šestnáctý cíl se věnuje míru, spravedlnosti a institucím. Poslední, sedmnáctý cíl se zabývá posilováním mezinárodního partnerství pro udržitelný rozvoj.
Cíle a podcíle jsou tak ambiciózní a je jich tolik, že stoprocentně nebudou splněny. Na druhou stranu je dobré, že se mezinárodní společenství alespoň dokáže shodnout na tom, kam by chtělo směřovat.
Věnujme se teď jedinému a pravděpodobně nejakutnějšímu cíli, klimatickým změnám. Členské státy OSN jej v New Yorku definovaly následovně: „Přijmout bezodkladná opatření pro boj se změnou klimatu a zvládání jeho dopadů.“
Za tím účelem se tři měsíce po summitu OSN v New Yorku konala ve dnech 30. listopadu – 12. prosince 2015 již 21. Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, známá spíše pod názvem Klimatický summit v Paříži. Přijatou dohodu ke Dni Země (22. dubna 2016) podepsalo 175 států, včetně České republiky. Ke konci tohoto roku již dohodu podepsalo 193 států a 116 zemí ji ratifikovalo.
Hlavním cílem světového společenství přijatým v Paříži je zastavit nárůst globální teploty pod dvěma stupni Celsia oproti úrovni před počátkem průmyslové revoluce. Pařížská dohoda zavazuje účastníky, aby do roku 2050 dosáhli tzv. „neutrality skleníkových plynů“. Pokud tedy budeme nějaké skleníkové plyny vypouštět, musíme je také nějak zachytit a z ovzduší „vytěsnit“. To se snadněji řekne, než udělá. Znamenalo by to například vysázení lesů na několika miliónech čtverečních kilometrů.
Pařížská dohoda také předpokládá, že svět bude do roku 2030 schopen snižovat emise skleníkových plynů o dvě procenta ročně. To je jednak příliš málo a navíc je otázka, jestli budeme tento závazek schopni splnit.
Evropská unie, včetně České republiky, slíbila snížit emise skleníkových plynů o čtyřicet procent ve srovnání s rokem 1990. Některým zemím se to může podařit, protože snížit emise o 20 – 30 procent je relativně snadné díky lepším technologiím, úsporám a rozvoji obnovitelných zdrojů. Dosáhnout uhlíkové neutrality za dalších dvacet let je však jiná liga. Znamenalo by to bezpodmínečně opustit spalování uhlí (a radikálně omezit využívání ropy a plynu), řádově zvýšit využívání obnovitelných zdrojů a zahájit i v Evropě velké zalesňovací programy, které by byly schopny v biomase „uvěznit“ velké množství uhlíku.
Podle současného vývoje to spíše vypadá, že již ve druhé polovině 21. století se globální teplota zvedne o tři stupně Celsia oproti předindustriálním hodnotám. To bude mít pravděpodobně katastrofální důsledky, především v chudých a nízko položených zemích (Bangladéš, ostrovní státy v Tichém a Indickém oceánu). Ale ani bohaté a výše položené státy by se neměly radovat. Ruku v ruce se zvednutím hladiny oceánů, nedostatkem sladké vody a rozšiřováním pouští půjde masová migrace tzv. environmentálních uprchlíků.
Abychom s 66 % pravděpodobností dokázali udržet nárůst globální teploty pod dvěma stupni Celsia, můžeme pravděpodobně ještě spálit 800 miliard tun ekvivalentu CO2. To se rovná maximálně dvaceti letům vypouštění skleníkových plynů na dnešní úrovni. Pokud bychom chtěli docílit nárůstu teploty pouze o 1,5 stupňů Celsia, mohli bychom pokračovat ve spalování fosilních paliv už jen deset let. Podívejme se na Čínu a další ambiciózní, industrializující se země a je zřejmé, jak pravděpodobné je dosažení tohoto cíle.
Známý klimatolog James Hansen považuje pařížskou dohodu rovnou za podvod: „Jsou to bezcenná slova. Konference nepřinesla žádné činy, jen sliby. Závazky dohodnuté v Paříži nemají význam, dokud nebudeme ochotni začít zdaňovat emise skleníkových plynů.“
Byla tedy přijata dohoda, o které se mnozí odborníci domnívají, že nebude dodržena. Politici jen hrají o čas, protože rok 2030, resp. 2050, je zatím daleko. Byly přijaty závazky, ale téměř se nemluví o opatřeních, jak k nim dospět. V debatě například vůbec není zmíněna nutnost skoncovat s dotacemi na fosilní paliva.
Svět se nám i v oblasti skleníkových plynů nebezpečně štěpí na bohaté a chudé. Tři milióny nejbohatších Američanů produkují emise CO2 rovnající se 318 tunám/osobu/rok, zatímco světový průměr je asi šest tun/osobu/rok. Deset procent nejbohatších lidí na světě produkuje téměř polovinu veškerých skleníkových plynů.
Proto také v Paříži rozvinuté státy slíbily poskytnout rozvojovým zemím 100 miliard dolarů ročně na zavádění čistých technologií a na adaptaci vůči klimatickým změnám. Tato část dohody však není závazná.
Domnívám se, že pařížská dohoda podceňuje nebo přímo ignoruje jeden důležitý fakt. Do poloviny 21. století se zvýší počet obyvatel na 9 – 10 miliard. Většina lidí bude v té době žít ve městech a bude potřebovat odpovídající městskou infrastrukturu (obytnou, dopravní, energetickou apod.). Pokud bychom k tomu měli využívat tradičních stavebních postupů a materiálů (železo, cement,…), jejichž výroba je náročná na produkci skleníkových plynů, můžeme zapomenout na závazky z Paříže.
Cesta omezení nárůstu globální teploty pod dvěma stupni Celsia není nemožná, ale určitě nebude bezbolestná, výrazně nás v našich konzumních nárocích omezí. A to si zatím nejsme ochotni připustit.
Občas se však objeví „světélko na konci tunelu“, naděje, že přechod z éry fosilních paliv na jiné zdroje a jiný způsob života je možný. Například dánská Kodaň se chce do roku 2025 (za devět let!) stát prvním hlavním městem na světě, které bude uhlíkově neutrální, nebude tedy zatěžovat biosféru skleníkovými plyny. A zdá se, že to Dánové myslí vážně. K dosažení tohoto cíle budou kombinovat padesát různých iniciativ v oblastech zelené architektury, rozvoje větrných a solárních elektráren, „chytrých“ rozvodů energie, rozvoje elektromobilů a efektivního odpadového hospodářství.
Příklady táhnou a třeba podobné pozitivní zprávy přesvědčí i váhající, aby vzali výzvu stabilizace klimatu a udržitelného rozvoje vážně. Je to však příběh s otevřeným koncem, kde klíčovou roli sehraje čas, který ještě máme k dispozici.