Všechno, co si dítě nevyzkouší samo, je nicotné. Nezanechá to v něm žádnou stopu a sklouzává to po něm jako voda po kameni nebo po kachním peří. Egyptský jezuitský kněz a spisovatel Henri Boulad napsal tato slova o neúčinnosti vzdělávání dětí ve škole, ale platí to i pro dospělé. Můžeme napsat tisíc odborných i popularizačních prací o klimatických změnách, ale až její důsledky nás přimějí k akci. Teprve až si opakovaně vyzkoušíme roční období bez jara, prohlubující se deficit vody v krajině (a ještě konkrétněji v našich studních), přívalové deště a vyplavené domy, pak připustíme, že se něco děje. A že bychom měli jednat. 5. červen je Světovým dnem životního prostředí. Je dobré si připomenout, že stav životního prostředí je nedílnou součástí kvality našich životů. I přesto, že procházka kůrovcem, suchem a vichřicí zdevastovaným smrkovým lesem je přesvědčivější.
Žijeme ve svobodné společnosti už téměř třicet let. Jak se to projevilo na péči o životní prostředí? Myslím, že nejdříve kladně a potom rozporuplně.
Československo patřilo v 70. a 80. letech 20. století společně s východním Německem mezi nejvíce industrializované státy světa, orientované navíc na těžký průmysl (výroba oceli, cementu apod.). Při stále narůstající technologické zaostalosti vůči západním státům to mělo svoje drastické důsledky.
Kvůli spalování nekvalitního hnědého uhlí s vysokým obsahem síry jsme si kyselými dešti zdevastovali Krušné hory, Jizerské hory a některé další oblasti. Neuspokojivá kvalita ovzduší a povrchových vod vedla k vážným zdravotním problémům, nejvíce v severních Čechách a na severní Moravě. Zemědělská půda a podzemní vody byly stále více promořené používáním průmyslových, zejména dusíkatých hnojiv.
Neschopnost tehdejší strany a vlády situaci řešit vedla k nespokojenosti obyvatel v nejvíce postižených regionech a byla jedním ze spouštěcích mechanismů sametové revoluce v listopadu 1989. Vždyť již 11. listopadu se konala v Teplicích nikoliv sametová, ale smogová protirežimní demontrace kvůli několikatýdenním, naprosto neúnosným koncentracím oxidů síry a popílku v ovzduší.
Těsně po revoluci si byla společnost vědoma, že je třeba něco dělat. V lednovém průzkumu veřejného mínění uváděli respondenti kvalitu životního prostředí jako prioritu číslo jedna k řešení, před kriminalitou či nezaměstnaností. To už se pak nikdy neopakovalo. V únorovém průzkumu volebních preferencí se Strana zelených umístila na druhém místě, za tehdy bezkonkurenčním Občanským fórem. Ani to už se nikdy více nezopakovalo.
V období od ledna 1990 do června 1992 bylo přijato čtrnáct zákonů týkajících se přímo životního prostředí (např. zákon 17/1992 Sb. o životním prostředí, zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, nebo zákon 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí). Pak se vzhledem k výsledkům parlamentních voleb situace změnila a v období 1992 – 1996 nebyl přijat žádný zákon týkající se životního prostředí. Situace se zlepšila až s přípravami na vstup České republiky do Evropské unie.
Kvalita životního prostředí se však v průběhu 90. let 20. století celkově zlepšovala. Například emise oxidů síry poklesly o více než 90 %, výrazně se zlepšila kvalita povrchové vody v tocích. Zemědělská půda se vracela původním majitelům, kteří, jak se předpokládalo, se o své vlastnictví budou řádně a moudře starat. Vše nasvědčovalo tomu, že jsme v průmyslu i ve využívání venkovské krajiny na dobré cestě od intenzifikace výroby k její ekologizaci.
Dnes jsme poučenější a nejsme si pozitivním vývojem zdaleka tak jistí. Naše zemědělství je toho názorným příkladem.
V 50. letech 20. století se mnoha lidem stala velká křivda, když byla zemědělská půda násilně kolektivizována. Tato nespravedlnost byla v 90. letech 20. století většinou napravena a původní vlastníci (nebo jejich potomci) mohli opět hospodařit na svém. Jenže doba se změnila a jen malé procento vlastníků bylo ochotno nechat se ke svému majetku připoutat a starat se o půdu i hospodářská zvířata „od nevidím do nevidím“. Zvykli jsme si na osmihodinovou pracovní dobu, pravidelnou dovolenou (nejlépe v létě, v době žní a sklizně) a děti chtěly studovat, nikoliv běhat kolem statku.
Vlastníci tedy pronajali půdu velkým společnostem. Obvykle na dlouhou dobu a bez závazku pronajímatele zachovat kvalitu půdy minimálně ve stejném stavu, v jakém ji převzali. Díky tomu jsme, bohužel, přešli od vytoužené ekologizace hospodaření zpět k intenzifikaci. Pronajímatel má zájem z půdy a zemědělské činnosti vyrazit co největší zisk, bez ohledu na budoucnost po ukončení pronájmu. A vlastníkovi je to zpravidla jedno, dokud nepocítí na vlastní kůži důsledky takového hospodaření.
Učíme se celý svůj život a jedna generace se učí od druhé. Je možné, že kvalita životního prostředí bude opět našimi občany vnímána jako jedna z hlavních priorit. Nejsem si jistý, jestli se na to máme těšit. Znamenalo by to totiž, že jednotlivé složky životního prostředí (voda, vzduch, zemědělská a lesní půda, biodiverzita) jsou opět mimořádně zdevastované.
Možná to hlavní, co stále neumíme, je myslet na budoucnost a podle toho se chovat. Pokud se dokážeme poučit z průšvihů, které v minulosti nastaly, je to fajn. Tou pravou výzvou (nejen) pro Světový den životního prostředí však je poučit se z varovných, „sebedestruktivních“ předpovědí. Tedy z nežádoucích stavů, které by v budoucnu mohly nastat v důsledku současných vývojových trendů, ale díky naší prozíravosti nenastaly.