Zdá se, že letošní zima se s námi rozloučila o Velikonocích posledním pozdravem studeného vzduchu. Z pohledu Středoevropanů jsme si konečně užili sněhu a mrazu, zejména leden téměř připomínal ladovskou zimu. Jenže z globálního pohledu patří rok 2016 k nejteplejším za posledních 160 let a rok 2017 může po započítání teplotních údajů za všech dvanáct měsíců dopadnout úplně stejně. V lednu sice u nás byla tuhá zima, ale na Islandu byly teploty o deset stupňů Celsia vyšší oproti průměru a v Arktidě dokonce o dvacet stupňů vyšší.
Je pravděpodobné, že do roku 2030 bude v letních měsících Severní ledový oceán úplně bez ledu. To vede k velké nervozitě mezi politiky i vědci. Rusko, Kanada, Spojené státy, Norsko, Dánsko, ale i Čína už spřádají plány, jak urvat co největší kus koláče z přírodních zdrojů, které leží na dně oceánu.
Vědci zase přemýšlejí, jak nebezpečný trend globálního oteplování zvrátit. Mnozí už nevěří, že by bylo v lidských silách odstranit včas příčinu (vypouštění skleníkových plynů, především oxidu uhličitého a metanu) a proto se zaměřují na tzv. klimatické inženýrství. Jde o to, jak zabránit klimatickým změnám prostřednictvím technologií a velkých zásahů do přirozeného prostředí.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Paul J. Crutzen, tvrdí: „Pokud selže mezinárodní snaha o omezení skleníkových plynů, je klimatické inženýrství jediným způsobem, jak rychle omezit nárůst teploty atmosféry.“
Nejsem si tím vůbec jistý. Spíše je to hra s ohněm, vyhánění čerta ďáblem, cesta z bláta do louže či z deště pod okap. O fungování ekosystémů a biosféry totiž stále víme velmi, velmi málo. Komunisté měli heslo „poručíme větru, dešti“ a jaksi se to nepodařilo. Ovlivňovat počasí je ve srovnání s řízením klimatických změn nesrovnatelně snadnější výzva, přesto nám to dodnes (naštěstí) moc nejde.
Lidské sebevědomí (mohli bychom říci pýcha) nezná hranic a proto např. vědci z Arizony navrhují vybudování až sto miliónů obřích pump, které by byly poháněny větrnou energií. Ty by čerpaly mořskou vodu na povrch arktického ledovce, kde by zmrzla a vytvářela tak nové vrstvy ledu. Náklady na vybudování takového systému se odhadují na 500 miliard dolarů, což je čtyřnásobek celosvětové roční rozvojové pomoci.
Nápad na zaledňování Arktidy pomocí čerpadel je poměrně nový, i když v oblasti klimatického inženýrství zdaleka ne jediný. Dalším z velmi diskutovaných návrhů, jak ochladit planetu, je vypouštění oxidu siřičitého do horních vrstev atmosféry. Ten zoxiduje na kapičky kyseliny sírové, která pak nepropouští tolik slunečních paprsků a částečně tak vyrovnává skleníkový efekt. Mohli bychom do leteckého benzínu přidávat až jedno procento síry, která by byla v 10 – 12 kilometrech nad zemským povrchem rozprášena do ovzduší. Zdá se vám to šílené? Mně také, kyselina sírová například může narušovat ozonovou vrstvu.
Nadějným a asi nejserióznějším nápadem je odstraňování oxidu uhličitého přímo z továrních komínů. Problém není CO2 zachytit, ale někam bezpečně uložit, protože se jedná o obrovské množství. Dal by se ukládat do vytěžených ropných nebo plynových polí. Není však jisté, že by v budoucnu nekontrolovaně neunikl. Při přírodní katastrofě v Kamerunu na konci 20. století unikl oxid uhličitý z vyhaslého sopečného jezera a usmrtil všechny obyvatele v nedaleké vesnici.
Dalším populárním návrhem je „bělení mořských mraků“. Tisíce lodí s výkonnými čerpadly by rozprašovaly do atmosféry mořskou vodu a takto zhuštěné mraky, obsahující i mořskou sůl, by měly odrážet více dopadajících slunečních paprsků. Vodní páry jsou však nejvýznamnějším skleníkovým plynem (na celkovém skleníkovém efektu se podílejí šedesáti procenty), takže celková účinnost je nejistá.
Vědci z Arizony se možná ve svém nápadu zalednit Arktidu inspirovali dřívějším návrhem Jamese Lovelocka a Chrise Rapleyho. Ti chtěli promíchávat studené vody pod hladinou oceánů s teplejší vodou na povrchu pomocí stometrových pump. To by vedlo k většímu množství řas a planktonu, který by pohlcoval více CO2.
Klimatické inženýrství je nebezpečné v tom, že nám dává iluzi řešení. Ve svém nadšení z megalomanských projektů poněkud zapomínáme, že by možná bylo lepší neřešit důsledky problému, ale jeho příčinu, tedy naši závislost na fosilních palivech. Toho však zatím, zdá se, nejsme schopni.
Z celého klimatického inženýrství se mi nakonec nejvíce líbí návrh, který můžete realizovat i vy, vážení čtenáři. Natřete své domy a velké městské plochy na bílo (bílá barva odráží nejvíce dopadajícího slunečního záření), případně na modro (modrá navozuje dojem chladu). Planetu takto před klimatickými změnami asi neochráníme, ale aspoň nic nepokazíme.