Pokusíme-li se v posledních prosincových dnech hodnotit, jaký byl rok 2015, nemůžeme vynechat tři megatrendy (výrazné a rozsáhlé změny vývoje, které mohou proměnit společnost v mnoha oblastech): terorismus, migrace a klimatické změny. Nedávno skončená pařížská konference o klimatu dobře ilustruje rozporuplnost současného vývoje. Klimatické změny konečně začínáme brát vážně, ale pro odvrácení hrozby nejsme ochotni udělat, co je nezbytné. Dohoda nemá právně závazný charakter a poněkud vágně tvrdí, že „státy by měly postupně zvyšovat své závazky“. Mantrou politiků zůstává ekonomický růst, který teď progresivně modifikovali na „trvale udržitelný růst“. To je mimochodem protimluv, protože v prostorově ohraničené biosféře produkce surovin, energie a odpadů nemůže růst do nekonečna.
Problém je, že tři zmíněné megatrendy jsou velmi složité a komplexní jevy, které se navzájem ve svém působení ovlivňují a mají negativní kumulativní účinek. Obezřetnost je tedy namístě. Abychom lépe a názorněji pochopili proč, pomozme si analogií. Ten příběh je starý sto let a zná jej každý. Stačí napovědět jediné slovo – Titanic.
Na počátku 20. století panovala v Evropě optimistická nálada, plná velkých očekávání. „Bílý muž“ vládl světu, nad britským impériem slunce nezapadalo a díky pokrokům ve vědě a technice jsme kráčeli od úspěchu k úspěchu. V této atmosféře byl postaven a na svoji první plavbu přes Atlantik se vydal 10. dubna 1912 největší osobní parník světa, luxusní a nepotopitelný Titanic. O čtyři dny později se dvacet minut před půlnocí srazil s ledovcem.
První postřeh z tohoto tragického příběhu: Posádka a vlastně i pasažéři si byli sebejistí, cítili se bezpečně a ztratili obezřetnost. Titanic byl lodí Californian varován, že vjíždí do oblasti s vysokým výskytem ledovců (konstelace Měsíce a Slunce vůči Zemi vytvořila silný příliv, který uvolnil zvýšené množství velkých ledovců do Atlantiku). Přesto nesnížil rychlost.
Druhý postřeh: Někdy se lehkovážnost spojí se smolným dnem a tato kombinace může mít zdrcující efekt. Hlídka na pozorovacím stanovišti z nepochopitelných důvodů neměla dalekohledy (námořníci si je asi zapomněli v kajutě a byli líní se pro ně vrátit, ale to jen spekuluji). Bohužel byla bezměsíčná a bezvětrná noc. Vody se netříštily o led a nevytvářely viditelnou pěnu. Viditelnost ledovců tedy byla snížená.
Třetí postřeh: Někdy uděláte správnou věc a stejně to dopadne špatně, minulé chyby vás dostihnou. Po zjištění nebezpečí zahájil první důstojník, mající na kapitánském můstku službu, úhybný manévr doleva, ale bylo již pozdě. Od spatření ledovce po kolizi zbývalo už jen 37 vteřin. Tehdy, stejně jako dnes, může být nakonec čas tím nejvíce nedostatkovým a tedy nejvzácnějším zdrojem. První důstojník udělal vše správně, ale kvůli pozdní reakci to dopadlo zle. Dnes víme, že kdyby loď pokračovala ve směru čelně na ledovec, srážkou by se zaplavily jen tři komory ze šestnácti a Titanic by se nepotopil.
Postřeh čtvrtý: V životě se občas stane, že někdy máte nejen smůlu, ale přímo nehoráznou smůlu. I s tím je nutné počítat tam, kde je v sázce mnoho. Masa ledu rozervala pravý bok lodi v délce 90 metrů pod čarou ponoru, ale těsně nad úrovní dvojitého dna (bylo to prakticky jediné zranitelné místo). Voda začala pronikat do šesti záplavových komor.
Postřeh pátý: Nikdy nezapomínejme na lidský faktor. Jsme omylní a nelze dokonale domyslet všechno. I při zaplavení šesti komor by byl Titanic chromý, ale nepotopil by se a mohl v klidu počkat na pomoc. Komory byly vodotěsné zespodu a ze stran. Konstruktéři nepočítali s tím, že by se voda do komor mohla přelévat shora. A přesně to se stalo. Zaplavením šesti komor začala příď klesat pod hladinu a voda se přes horní hranu přelévala do dalších komor.
Postřeh šestý: Když hrozí smrtelné nebezpečí, nebagatelizujme a neignorujme je. Kapitán věděl, že zaplavením dalších komor je o zkáze rozhodnuto a pět minut před půlnocí vydal rozkaz ke spuštění záchranných člunů. Těch bylo málo a posádka měla potíže s jejich spuštěním na vodu (nikdo si před plavbou nepřipouštěl, že by tato situace mohla nastat). Přesto některé čluny zůstaly z větší části neobsazené, protože muži nesměli nastoupit (tehdy se ještě muži k ženám a dětem chovali jako džentlmeni) a některé rodiny se nechtěly rozdělit. Dalším lidem se nechtělo odjet na vratkých člunech do mrazivé dubnové tmy, kdy na palubě svítila světla a snad i hrála hudba. Teprve poslední čluny byly přeplněné a následně lidé v zoufalství začali skákat do ledové vody.
Postřeh sedmý a nejdůležitější: Berme vážně princip předběžné opatrnosti a řiďme se jím. I když se stane neštěstí, o velkém počtu lidských životů rozhoduje, jak jsme na takovou možnost připraveni. Na Titaniku se z více než 2000 pasažérů a členů posádky zachránila jen třetina (706 lidí), přitom ztráty mohly být výrazně nižší. Když v prosinci 2004 udeřila v jihovýchodní Asii vlna tsunami, zahynulo 250 000 lidí. Kdyby dobře fungoval výstražný systém a lidé jej respektovali, ztráty mohly být řádově nižší. Např. na Srí Lanku dorazila od epicentra vlna za šest hodin. K útěku do bezpečí obvykle stačí několik minut.
Každá analogie je samozřejmě nepřesná, ale Titanic nám i přes časovou propast jednoho století může prokázat ještě jednu službu – být varováním před lehkomyslností a poučením při řešení komplikovaných výzev dnešního světa. Když se na Titaniku snažili přivolat pomoc, nedokázali najít červené světlice (znamenající volání o pomoc), jen bílé. I pokud se poblíž nacházela nějaká loď, musela mít posádka dojem, že se na Titaniku slaví, ne že volá o pomoc.
Až budeme slavit Silvestra, přivítáme Nový rok krásnými, pestrobarevnými ohňostroji. Ale aspoň jedním okem sledujme, jestli kdesi na horizontu budoucnosti neprobleskují varovná červená světla.