Dvě miliardy křesťanů na celém světě slaví nejdůležitější svátek v roce, Velikonoce. To, že Bůh sestoupil mezi nás, pobýval tu s námi v lidském těle, byl ukřižován a vzkříšen se vymyká lidskému rozumu. Pro křesťany je vzkříšení a nabídka spásy centrálním bodem jejich víry. Pro nekřesťany je to věc nepochopitelná, nepřijatelná, možná až pobuřující.
Středobodem Velikonoc je samozřejmě Ježíš Kristus. Nicméně ve čtyřech evangeliích, které zprávu o posledních dnech Krista podávají, se vyskytují další zajímavé a v mnohém i pro dnešek inspirativní postavy.
Je to Petr, ten horlivec a nadšenec, který při zatýkání Krista chce s římskými vojáky bojovat nerovný boj s mečem a za pár hodin svého učitele třikrát zapře. Jidáš, který s Kristem tři roky chodil, viděl jeho zázraky, znal jeho učení, a přesto byl asi hluboce zklamán. Snad čekal, že kromě krásných slov Ježíš projeví i svoji moc v pozemských záležitostech a vyžene ze zaslíbené země římské okupanty. Když bylo zřejmé, že se to nestane, zradil a jeho jméno bude o Velikonocích až do konce tohoto světa každoročně připomínáno. Ovšem způsobem, který si jistě nepřál.
Jedna z nejzajímavějších postav, která ve Velikonočním dramatu sehrála roli, o kterou nejspíše nestála, je Pilát Pontský. Byl římským prefektem (nejvyšším úředníkem) v Judei, ve východní provincii Říma, která z hlediska kariéry rozhodně žádným vítězstvím nebyla. Jistě toužil po významnějším místě, po moci a slávě. Té slávy se mu nakonec dostalo více, než kdy během svého života tušil a uměl si představit. Ne díky hrdinství, ale kvůli kompromisům, které vedly k tragicky špatné volbě a největší nespravedlnosti v dějinách.
Jak inspirativní a zároveň varovné pro politiky a mocné dnešního světa. Kdo byl v době Krista římským císařem, ví dnes málokdo. Kdo byl Pontius Pilatus, ví každý aspoň trochu vzdělaný člověk.
Aby mohli velekněží a zákoníci Krista zabít (za jeho rouhání, tvrdil totiž, že je Syn Boží), potřebovali, aby jej odsoudil zástupce císaře – Pilát. Ten při výslechu velmi brzy došel k názoru, že je nevinný („Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“). Posílá jej k židovskému tetrarchovi Héródovi Antipovi, aby už měl ten problém z krku.
Héródés se těší, že možná uvidí nějaká zázrak, jenže Kristus na jeho otázky ani neodpovídá. Obratem jej tedy posílá zpět k Pilátovi. Pilát znovu opakuje představitelům židovské obce, že na tom člověku on ani Héródés neshledávají nic, co by si zasloužilo smrt. Ale dělá nešťastný kompromis: „Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím.“
To ovšem podcenil sílu lidské zloby, emocí a vášní, které se v tu chvíli utrhly ze řetězu. Velekněží, zákoníci a následně i lid se dožadují, aby tekla krev. Chtějí raději propustit vzbouřence a vraha Barabáše, než aby Pilát propustil „rouhače“ Ježíše.
Třikrát se jim to Pilát snaží rozmluvit, ale je to vždy jen horší. Lid už přímo volá po ukřižování, což byla v té době potupná smrt určená provinilým otrokům. Pilát se snaží „vykomunikovat“ kompromis – dá jej pouze zbičovat. Nakonec rezignuje. Demonstrativně si před Židy omyje ruce a prohlašuje, že není vinen krví toho člověka. Následně dá propustit vraha Barabáše a Krista, o kterém dobře věděl, že je nevinný, dá ukřižovat. Dostal se tak do Kréda a jeho jméno každý týden v modlitbě vyznání víry vyslovují stamilióny lidí. Proslavil se více, než všichni římští císaři dohromady, jenže způsobem, o který nestál.
Letošní Velikonoce tudíž mohou být poučné i pro lidi, kterým chutná moc. Ať už vedou větší podnik, univerzitu, stát či jinou instituci. My všichni v sobě máme něco z Piláta – touhu mít „klid na práci“, slabošství, které se skrývá za rádoby ušlechtilou ochotou ke kompromisu, vedoucí ovšem ke křivdě vůči nevinnému.
A protipól Piláta v tomto příběhu, vzor tiché, nenápadné odvahy? Samozřejmě Ježíšova matka, která musí být trpícím svědkem kosmické nespravedlnosti a agónie svého syna až do konce. Vyskytuje se tu však ještě jedna žena, která v té době jistě netuší, že její jméno nebude nikdy zapomenuto. Je to Veronika. Není v evangeliích přímo zmíněna, ale podle legendy podala vyčerpanému Ježíši při jeho cestě s křížem na popraviště šátek, aby si otřel tvář.
Byla jen prostou ženou v přihlížejícím davu, ale udělala aspoň to málo, co v dané situaci udělat mohla. Vykročila z přihlížejícího davu a soucitně podala trpícímu kousek látky, aby si na malou chvíli očistil krví a potem zalitý obličej. Nemohla udělat mnoho, ale učinila to málo, co v dané chvíli udělat mohla.
O dva tisíce let později takový přístup k životu krásně vyjádří politik a filozof anglo-irského původu, Edmund Burke: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné.“ A tak si dodnes křesťané při každé křížové cestě připomínají její statečný čin při šestém zastavení.
Do konce tohoto světa s námi budou zrádci, podobající se Jidášovi, namyšlení slaboši, podobní Pilátovi i horlivci s dobrými úmysly, kteří opakovaně zklamou, jako Petr. V každém z nás je něco málo z Jidáše, Piláta, i Petra. Je povzbudivé, že na Petrovi, temperamentním dobrákovi, který několikrát v životě selhal, postavil Kristus svou církev.
Snad je v každém z nás i kousek Veroniky. Nenápadné ženy, která učiní drobný, nenápadný skutek lásky, který vejde do dějin. Pokud jako Veronika budeme usilovat aspoň o to málo dobrého, co reálně můžeme udělat, bude se snad stávat tento svět postupně lepším místem k životu.