Jsou lidé, kteří sní o něčem novém a významném, ale u snění také zůstanou. Občas se však objeví vizionáři, kteří svoje sny a ideály přetvoří v konkrétní čin. Jsou ztělesněním postřehu Henryho Davida Thoreaua: Jestliže jste postavili vzdušný zámek, vaše práce nemusí být zbytečná, nyní k němu udělejte základy.
Aurelio Peccei (1908 – 1984) takovým vizionářem byl. Po většinu života tento italský ekonom působil ve vysokých manažerských pozicích automobilky Fiat, zakládal například její pobočky v Číně a v Argentině. Dlouhodobě jej však zajímaly problémy a výzvy přerůstající hranice jednoho podniku či státu. Byl to muž orientovaný na budoucnost, přemýšlející v souvislostech.
Po odchodu do důchodu založil Aurelio Peccei společně se Skotem Alexandrem Kingem Římský klub – volné sdružení politiků, vědců a umělců. Stalo se tak před půl stoletím, 7. dubna 1968. Římský klub se slovy jeho zakladatele stal prvním rebelem proti sebevražedné neschopnosti uvažovat o dlouhodobých důsledcích našeho jednání.
Římský klub si přibližně jednou ročně nechává vypracovat zprávy na různá témata, které pak publikuje a do hloubky diskutuje.
První zprávu pro Římský klub připravili v roce 1972 Donella a Dennis Meadowsovi společně s Jorgenem Randersem. Jmenovala se Limity růstu a je to dosud nejslavnější a nejkontroverznější zpráva Římskému klubu. Pomocí dynamického modelu autoři simulovali vývoj světa při nezměněných trendech nárůstu populace, zemědělské produkce, spotřeby neobnovitelných zdrojů a znečištění životního prostředí.
Pro všechny zkoumané trendy je charakteristický exponenciální růst. Dříve či později tak v prostorově ohraničené biosféře narazíme na meze růstu. Podle naší schopnosti a připravenosti přizpůsobit se těmto limitům proběhne následná transformace společnosti buď evolučně nebo revolučně (chaoticky). Jako řešení navrhovali autoři nulový růst světového hospodářství, což však není přijatelné zejména pro rozvojové země (znamenalo by to odsoudit je k věčné materiální chudobě).
O čtyři roky později reagovali na tuto past nulového růstu autoři druhé zprávy Římskému klubu koncepcí tzv. „organického růstu“ (Mesarovič, Pestel: Lidstvo v bodě obratu). Jako inspiraci pro rozvoj lidského společenství nabízeli vývoj biosféry a živých organismů. Biosféra se evolučně vyvíjí téměř čtyři miliardy let, ale prostorově neroste. Živé organismy rostou jen v mládí, poté se dále rozvíjejí (kvalitativně mění), ale nerostou. Různé části živého organismu se také v čase vyvíjejí různě, až do své definitivní podoby.
Lidské společenství se rozvíjí podobně nerovnoměrně. Pro chudé rozvojové země je proto další hospodářský růst zatím nezbytný. Naopak rozvinuté země by měly usilovat o kvalitativní vývoj, nikoliv o další kvantitativní expanzi hospodářských aktivit, založenou na rostoucí spotřebě surovinových a energetických zdrojů.
Po dvaceti letech od vydání Limitů růstu publikovali manželé Meadowsovi a Jorgen Randers aktualizovanou studii Překročené hranice. Už samotný název zprávy je výmluvný. Využívání přírodních zdrojů a produkce znečištění již překročilo míru, která je dlouhodobě udržitelná. Bez výrazného globálního snížení materiálových a energetických toků nás čeká nekontrolovatelný pokles spotřeby potravin, energie a průmyslové produkce na jednoho obyvatele.
Za dobu svého trvání Římský klub vydal téměř padesát zpráv. Z poslední doby mezi nejvýznamnější patří Modrá ekonomika od Guntera Pauliho, která vyšla v roce 2010. Tento belgický ekonom a světoběžník v ní zdůrazňuje, že hospodářství lidské společnosti by mělo v co největší míře napodobit hospodaření přírody. Materiálové cykly tedy musí být uzavřeny. Stejně jako příroda nezná pojem „odpad“, tak i v ekonomice je nutné, aby se každý odpad stal výchozí surovinou pro něco jiného. Pauli toto nazývá „kaskádovitou ekonomikou“ a uvádí sto příkladů, jak to může v praxi fungovat.
Při příležitosti 50. výročí založení Římského klubu bude publikováno kolektivní dílo asi 30 autorů s názvem Come On! (velmi volně přeloženo „dejme se do toho“, „pusťme se do díla“). Bližší obsah zatím prozradit nemohu, nicméně kniha by měla být brzy uvedena na trh.
A jakých bude příštích padesát let Římského klubu? Těžko říct. Pokud mohu posoudit, mezi členy převládá postoj „jsme pesimisté, ale nikdy neztrácíme naději“. Kdyby se měly naplnit temné scénáře budoucího vývoje, bude v Římském klubu, stejně jako jinde, převládat smutek nad ztracenými sny lepší budoucnosti a nad tím, že jeho varování byl pouze „hlas volajícího na poušti“.
Pokud se varovné scénáře nenaplní, bude to snad i zásluha Římského klubu, že se jeho předpovědi proměnily v sebedestruktivní prognózy. Tedy že svým varováním alespoň trochu přispěl ke změně našeho smýšlení, chování a jednání.
autor byl deset let předsedou České asociace Římského klubu