Pandemie koronaviru dříve či později přejde, ale zanechá za sebou těžce zadlužené a pochroumané hospodářství. U nás i všude ve světě. Státy se budou usilovně snažit obnovit staré pořádky a vrátit se do stavu „byznys jako obvykle“.
Zkusme však na chvíli uvažovat o tom, že destrukci, kterou Covid 19 způsobil, bychom mohli změnit na kreativní destrukci. Po válkách či velkých přírodních katastrofách se to v minulosti občas stalo. Staré nenávratně skončilo, ale zrodilo se něco nového, možná dokonce lepšího.
Vlády se domnívají, že k obnově hospodářství potřebujeme zejména znovu a rychle nastartovat ekonomický růst (vyjádřený růstem hrubého domácího produktu). Co když to však není cesta z krize ven, ale další závod ke dnu?
Tržně orientovaná ekonomie (neoklasická či keynesiánská) se soustřeďuje na řešení vzájemného vztahu kapitálu a produktivity práce. Produktivita přírodního bohatství (přírodního kapitálu) je opomíjena, což vede k obrovskému plýtvání a neefektivnímu využívání přírodních zdrojů.
Tradičně uvažující ekonomové tvrdí, že spotřebováváme pouze tu hodnotu, kterou jsme k přírodnímu bohatství sami přidali. Ekonomiku vnímají jako izolovaný a na ekosystému zcela nezávislý koloběh hodnoty mezi podniky (sektorem výroby) a domácnostmi (sektorem spotřeby). Příroda stojí jaksi stranou zájmu.
Americký ekonom Herman Daly tvrdí, že vyčerpání přírody, resp. přírodního kapitálu, je analogií amortizace kapitálu vytvořeného člověkem. A čeští a slovenští sociologové, Jan Keller, Fedor Gál a Pavol Frič k tomu dodávají: „V důsledku našeho zacházení příroda chřadne a ztrácí své produktivní síly. Všechno bohatství vzniká díky přírodě a díky lidské práci, ať fyzické či duševní. Produktivitu lidské práce je možné udržet jedině tehdy, může-li zaměstnanec obnovovat své fyzické a duševní síly, svoji produktivitu. Přírodě je však klasickou ekonomickou teorií jakýkoliv prostředek k udržování její produktivity odepřen.“
V době, kdy se před více než dvěma stoletími rodila klasická ekonomická teorie, ignorování přírodního kapitálu (vody, lesů, vzduchu, mokřadů, ryb atd.) nijak zásadně nevadilo. Přírodního kapitálu byl všude nadbytek. Tehdy však na planetě nežila ani jedna miliarda lidí, dnes je nás téměř osm miliard. Naše ekonomická výkonnost je nesrovnatelně větší a celý rozvojový svět (asi pět miliard obyvatel) čeká na své zbohatnutí. V takové situaci je ekologická krize vlastně strádáním vysílené přírody, která nemá prostředky ani čas na obnovení své produktivity.
Skončila tedy doba, v níž byl limitujícím faktorem kapitál vytvořený lidmi, a vstupujeme do fáze, kdy limitujícím (nejvíce nedostatkovým) faktorem se stává zbývající přírodní kapitál.
Lidské chování má však velkou setrvačnost. Navíc někteří lidé mají ze současného způsobu získávání a rozdělování bohatství velký prospěch. Udělají vše pro to, aby vše zůstalo při starém.
Pro názorný příklad netřeba chodit daleko. Česká vláda nedávno schválila stupidní projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe. Nejdříve má stavba začít na severní Moravě, v předpokládané hodnotě 15 miliard Kč, postupně se však bude tento projekt salámovou metodou rozšiřovat i na řeky Moravu a Labe až k předpokládaným nákladům asi 680 miliard Kč. Ten projekt je zrůdný nejen z ekologického hlediska, je nesmyslný i z ekonomického hlediska. Ale zakázka za stovky miliard se jistě hodí, aby z toho měli vyvolení prospěch, bez ohledu na obří zadlužení státu.
Čas od času je tedy destrukce starých pořádků nezbytná. Pokud nás k respektování mezí materiálního růstu nepřiměje koronavirus, přijdou silnější impulsy – vyhrocující se klimatická změna, masová migrace politických, ekonomických, ale i environmentálních běženců atd.
Naše planeta se evolučně vyvíjí už čtyři miliardy let, od nejprimitivnějších forem života až po člověka. Biosféra však neroste, jen se kvalitativně mění. Ekonomika je subsystémem, součástí konečné a nerostoucí Země. Dříve nebo později se budeme muset naučit podobnému způsobu rozvoje.
Již sto let se mluví a píše o potřebě daňové reformy, o přesunu daňové zátěže z toho, čeho chceme mít dostatek (práce a zaměstnanosti) na to, čeho chceme mít co nejméně (vyčerpání přírodních zdrojů a znečištění prostředí). Dnes se tomu říká ekologická daňová reforma. Jedna věc však je o tom jen psát a mluvit, druhá věc je ochota a vůle tyto změny prosadit a uvést v život. Tady někde vede dělící čára mezi destrukcí a tvořivou destrukcí.