Otazníky (a vykřičníky) bez odpovědí

V egyptském Šarm aš-Šajchu probíhá ve dnech 6. – 18. listopadu klimatická konference OSN (COP 27). Výsledky v době psaní tohoto textu (14. listopadu) nejsou známé, ale v obecné rovině není těžké je předvídat.

Politici potřebují úspěch, takže konference bude hodnocena jako další pozitivní krok při našem úsilí o záchranu planety. Pokud se dohodne něco konkrétního, pak zásadně v časově vzdálenějším horizontu, k rokům 2030 a 2050.

Nepodaří se vyřešit spory ohledně financování boje s klimatickou změnou. Rozvojové země budou požadovat stovky či tisíce miliard dolarů od rozvinutých zemí, vyspělé země budou ochotny pomoci spíše v řádu desítek miliard dolarů.

Zejména se však bude opakovat vzorec, který známe již třicet let, od první konference OSN o udržitelném rozvoji v Rio de Janeiro v roce 1992. Rozvojové země prosazují svá práva na rychlý hospodářský růst, který pomůže eliminovat chudobu. Zároveň se u nich projevuje kritický nedostatek vůle k převzetí odpovědnosti za svůj rozvoj a prohlubující se závislost na zahraniční pomoci. Na požadavek více transparentní a méně korupční veřejné správy reagují nevraživě, trvají na právu spravovat své záležitosti způsobem odpovídajícím kulturním a historickým zvyklostem.

Rozvinuté země naproti tomu nepřijmou pravděpodobně svoji historickou odpovědnost za vypouštění emisí skleníkových plynů v procesu industrializace a nebudou ochotny tuto odpovědnost zbytku světa finančně kompenzovat.

Můžeme si být jistí, že účastníci se shodnou na potřebě pokračovat v nastoupené cestě a příští rok se sejít na další klimatické konferenci. Možná by bylo v symbolické rovině nejlepší, kdyby se takové konference konaly v radikálně skromnějším formátu. Do luxusního egyptského střediska se sjelo 45 tisíc delegátů a finanční, materiální, energetické a bezpečnostní nároky jsou enormní.

Shodou okolností v těchto dnech publikovala skupina nevládních organizací pod společnou hlavičkou „Systems Change Lab“ zprávu State of Climate Action 2022 s nejnovějšími daty a trendy týkajícími se klimatické změny. Je to 210 stran neveselého čtení, takže zde můžeme uvést jen velmi stručný výtah.

V průběhu sedmi let po konferenci v Paříži emise skleníkových plynů nadále rostly. Globální teplota se od předindustriální éry zvýšila o 1,1 stupně Celsia a klima se již dramatický mění. Zvýšení o 1,5 stupně Celsia asi dosáhneme v průběhu příštích deseti let.

Ve Spojených státech vedra sevřela během posledních dvou desetiletí celou jihozápadní část země. V roce 2021 bylo sucho tak extrémní, že je považováno za nejhorší v průběhu posledních 1200 let.

Letos proběhly smrtelné vlny veder v Indii a Pákistánu, s nejvyššími dosud zaznamenanými teplotami. V Pákistánu navíc osm týdnů trvající monzunové přívalové deště zapříčinily devastující záplavy, které pokryly jednu třetinu země.

Lidé současně zápasí s dalšími problémy. Pokračují problémy s ekonomickou recesí, kterou spustila první vlna pandemie Covid 19. Ruská agrese vůči Ukrajině změnila geopolitickou situaci. Většina zemí světa přehodnocuje svoji strategii v oblasti potravinové, energetické a vojenské bezpečnosti.

Zpráva hodnotí vývoj klimatické změny na základě 40 indikátorů a zjišťuje, že ani jeden z nich se nevyvíjí tak, aby závazky přijaté v Paříži v roce 2015 mohly být v roce 2030 splněny.

Například odklon od využívání uhlí při výrobě elektřiny by musel být šestkrát rychlejší než dosud. Snížení emisí CO2 při výrobě cementu by muselo probíhat desetkrát rychleji. A světový úbytek lesů by musel probíhat téměř třikrát pomaleji, než dosud.

Realita je taková, že spotřeba uhlí rostla v období 1990 – 2021 především v Číně, z 25 % celosvětové spotřeby na více než polovinu světové spotřeby. V Indii spotřeba uhlí narostla z původních 5 % na dvojnásobek. V USA klesl podíl uhlí na celosvětové spotřebě z 20 % na polovinu. A ve zbytku světa klesl tento podíl z 50 % na 30 % celosvětové spotřeby.

Téměř 97 % odlesňování mezi léty 2001 – 2021 se odehrálo v tropech. Od roku 2015 se pouze tři země – Brazílie, Indonésie a Demokratická republika Kongo – podílely více než 50 % na celosvětovém odlesňování.

Šance, že by se nárůst globální teploty oproti předindustriální éře podařilo zastavit na 1,5 stupňů Celsia rychle mizí. I pokud by současné závazky států byly k roku 2030 plně implementovány, směřujeme k navýšení globální teploty o 2,4 – 2,8 stupňů Celsia na konci tohoto století.

Procentuální podíl jednotlivých hospodářských odvětví na globálních skleníkových emisích vypadá následovně.

  • Celkové emise skleníkových plynů činí 58,5 miliard tun ekvivalentu CO2 (údaje z roku 2019).
  • Energetický sektor se na těchto emisích podílí 19,4 miliardami tun.
  • Zemědělství, lesnictví a další využití půdy představuje 13,1 miliardy tun.
  • Průmysl má podíl 11,6 miliard tun (z toho např. kovovýroba činí 3,1 miliardy tun, výroba chemikálií 2,7 miliard tun a výroba cementu 1,5 miliardy tun).
  • Doprava představuje 8,7 miliardy tun (z toho silniční doprava 6,2 miliardy tun).
  • Lidská sídla (budovy) jsou celkově odpovědné za 3,3 miliardy tun (z toho obytné plochy 2,4 miliardy tun).
  • Odpadové hospodářství představuje 2,4 miliardy tun.

Ve všech hospodářských odvětvích došlo za poslední dekádu k nárůstu emisí. Např. u energetiky o 10 %, v průmyslu o 12 %, ve stavebnictví o 7 %, v lesnictví a zemědělství o 1,6 %. V roce 2019 došlo k poklesu emisí o 3 – 10 % v důsledku pandemie Covid 19, data z roku 2021 však indikují návrat k původnímu trendu.

Když hodnotíme naplňování závazků přijatých v Paříži do roku 2030 pomocí 40 výše zmíněných indikátorů, vypadá situace následovně:

  • Ani jeden z indikátorů se nevyvíjí tak, aby závazky z Paříže byly k roku 2030 naplněny.
  • Šest indikátorů se vyvíjí pozitivním směrem, ale ne dostatečně rychle.
  • Dalších 21 indikátorů se také vyvíjí převážně pozitivním směrem, ale naprosto nedostatečným tempem, vývoj se spíše blíží stagnaci.
  • 5 indikátorů se vyvíjí špatným směrem, musí dojít k obrácení současného trendu.
  • Pro 8 indikátorů nejsou k dispozici dostatečná data.

Otazníky ohledně dalšího vývoje se rychle mění ve vykřičníky, ale i ty nadále zůstávají bez odpovědi. Jsme v situaci, která nemá dobré řešení. Strašit se apokalyptickými vizemi ničemu nepomůže. Bagatelizování a ignorování problému je stejně špatné, ne-li ještě horší.

Dělejme, co je v našich silách a neztrácejme naději. Současně však se neumím zbavit obav, že poprvé v historii čelíme problému, který je nad síly, vůli a schopnosti lidského společenství.