Při pohledu na výsledky druhého kola prezidentské volby jsem si vzpomněl na postřeh George Bernarda Shawa: Demokracie je metoda, která nám zaručuje, že se nám nebude vládnout lépe, než si zasluhujeme.
Třetina občanů, kteří se neobtěžovali k volbám jít, si Miloše Zemana zaslouží. Stejně jako třetina oprávněných voličů, kteří jej volili. Ale co my, třetina lidí, kteří jsme jej nevolili, ale důsledky jeho dalšího působení na Pražském hradě na nás dopadnou také?
Michal Horáček se po volbách zachoval velkoryse, když řekl, že udělal vše pro to, aby Miloš Zeman nebyl zvolen, ale poté, co byl zvolen, je i jeho prezidentem. Pan Zeman odvětil jemu a mnoha dalším ve svém stylu a vlastně předvídatelně: Pokud nebude chtít pražská kavárna, jejíž kandidát neprošel, pět let jenom fňukat, tak bude muset zavřít ústa.
Mrzí mě, že nepatřím k pražské kavárně, když žiji v Olomouci, ale třeba založíme nějakou olomouckou, hanáckou, nebo rovnou moravskou kavárnu, abychom se necítili diskriminovaní.
Kulisy se proměňují, některé situace se však opakují. V roce 2009 napsal romský aktivista Karel Holomek o tehdejším prezidentovi Václavu Klausovi: I já se připojuji z nezbytnosti k těm, kterým činí potíže být zdvořilý vůči takovému člověku, byť je i prezidentem. Nezaslouží si více ohledu. On se na nás občany taky neohlíží. (LN, 2. 4. 2009) Velmi přesně vystihl i moje pocity vůči současnému znovuzvolenému prezidentovi.
Lze předpokládat, že Miloš Zeman bude ve svém druhém funkčním období „odbrzděný“, nebude brát, kromě svých zájmů, příliš ohledy na nikoho a na nic. Kdyby byl mladší a při síle, bylo by to sice nepříjemné, ale pravděpodobně nikoliv pro tuto společnost nebezpečné. Jak mu však viditelně ubývají síly, budou mít stále větší vliv spolupracovníci, kterými se obklopil. A to je představa, ze které mrazí.
Co tedy dělat? Dát na prezidentovu radu a na dalších pět let, nebo do jeho skonu, zavřít ústa? Ani náhodou. Miloš Zeman rád používal pojem „ostrovy pozitivních deviací“. Poprvé jej zmínil ve své stati Prognostika a přestavba v létě 1989. Znamená místa, kde se uskutečňuje úchylka směrem k dobrému. Původním autorem tohoto pojmu je pravděpodobně slovenský sociolog Martin Bútora, ale to není tak důležité. Podstatné je, že opět přišel čas na vytváření ostrovů pozitivních deviací. Nepotřebujeme k tomu žádné lobbisty, dotace, granty, ani reprezentativní sympozia. Potřebujeme čas a dobrou vůli se setkávat, poznávat a tvořit v malých skupinách. Potřebujeme v klidu analyzovat nejen to, co je špatně a proč je to špatně, ale také formulovat scénáře možných budoucností, až se opět otevře okno příležitosti. Až ta chvíle přijde, bude čas nedostatkovým zbožím. Dnes jej máme a byla by škoda jej promarnit.
Disidenti před třiceti lety netušili, kdy totalitní systém zkolabuje. V září 1989 jsem se ptal slovenského sociologa a prognostika Fedora Gála, kdy si myslí, že se komunistická moc zhroutí. Naprosto nevím, odpověděl. Může to být už na Den lidských práv (10. prosince), může to být na jaře, ale může to být také za deset let. My naštěstí nežijeme v totalitním systému, jsme svobodní a víme, že za pět let či dříve budeme opět hledat nového prezidenta či prezidentku, symbol naděje, smíření a pozitivních očekávání.
Po podzimních parlamentních i lednových prezidentských volbách by bylo snadné propadnout pesimismu a oddat se sebelítosti. Pan prezident nás vyzývá, abychom učinili první krok tímto směrem, abychom zavřeli ústa. Tu radost mu neuděláme. Je opět čas na vytváření ostrovů naděje a pozitivních „úchylek“.
Největší zima a tma bývá před úsvitem. Chvíle, která se zdá být beznadějná, je předzvěstí nového začátku.