Opusťme nárokovou mentalitu

V minulých dnech opustila Velká Británie po 47 letech Evropskou unii a lídři evropské sedmadvacítky se i přes urputné vyjednávání nebyli schopni dohodnout na víceletém rozpočtu EU. Jsou to možná první signály budoucích změn, které by se nám nemusely líbit.

Evropa se na summitu rozpadla na bohatší a šetrnější západní a severní část kontinentu (kterou tvoří čistí plátci do rozpočtu EU) a na země jižní a východní Evropy. Ty trvají na nekráceném přísunu dotací i po odchodu Velké Británie. Bohaté země západní a severní Evropy by prý měly tento výpadek příjmů nahradit.

Chudší státy, požadující zachování dosavadní výše peněz na rozvoj zaostalejších regionů, si říkají Přátelé koheze. Přijde mi to podobné, jako kdyby u nás vznikl spolek přátel sociálních dávek a dožadoval se zachování této podpory v původní výši, bez ohledu na měnící se okolnosti. Vzniká tak nároková mentalita, která způsobí, že se na úrovni jednotlivců, stejně jako na úrovni států, na vlastní nohy zaručeně nepostavíme nikdy. Je otázkou, jak dlouho to budou čistí plátci ochotni snášet.

V dohledné době nejspíše žádná další země Evropskou unii neopustí, ale mohla by se nám tu v tichosti znovu objevit myšlenka na dvourychlostní Evropu, politicky nekorektně řečeno, idea jádra a periferie EU.

Před sedmdesáti lety, v období 1948 – 1952, probíhal v šestnácti západoevropských státech tzv. Program evropské obnovy, známější pod označením Marshallův plán.

Marshallův plán pomohl oživit hospodářství válkou poničených zemí a tím také přinesl politickou stabilitu, spolupráci a postupné usmíření evropských zemí, které ve válce stály proti sobě. 

Realizace programu obnovy Evropy měla trvat čtyři roky (program však byl ukončen předčasně, po tři a půl letech, kvůli válce na korejském poloostrově). Spojené státy plánovaly investovat do tohoto projektu 19 miliard dolarů, nakonec ale bylo utraceno jen 13.3 miliardy dolarů (v dnešních cenách přibližně 120 miliard dolarů).

Marshallův plán tedy trval něco přes tři roky, utratilo se o něco více, než 100 miliard dolarů a byl velmi úspěšný. Země východní Evropy získávají podporu od západoevropských států třicet let, utratilo se mnohonásobně více a máme pocit, že se bez tohoto pěnězovodu z Bruselu ani do budoucna neobejdeme.

Nabízí se otázka, kde je chyba? Proč byl časově a finančně omezený Marshallův plán tak úspěšný a dnešní dlouhodobá a finančně velkorysá pomoc k úspěchu a hlavně k větší samostatnosti a soběstačnosti nevedou? Problém bude nejspíše právě v nárokové mentalitě, kterou jsme si za třicet let úspěšně osvojili.

George Marshall trval před sedmdesáti lety na tom, že iniciativa musí vzejít z Evropy, proto každý stát vypočítal své předpokládané výdaje na rekonstrukci hospodářství a když byly oběma stranami odsouhlaseny, už se neměnily.

V současnosti, bohužel, slovenský premiér Peter Pellegrini po neúspěšném summitu vyhlašuje do médií: „Krácení peněz do tradičních politik je nepřijatelné. Mysleli si, že nás zlomí. Nezlomili.“ Pěkná ukázka nárokové mentality. Na dotacích jsme závislí, jako alkoholik na láhvi, či narkoman na své dávce. A odvykání nebude bezbolestné. 5. června 1972, v den 25. výročí ohlášení Programu evropské obnovy, vyhlásil německý kancléř Willy Brandt na počest původního Marshallova plánu zřízení německého Marshallova fondu Spojených států, který prostřednictvím vzdělávacích programů a dalších aktivit připomíná a rozvíjí odkaz Marshallova plánu.

Co kdyby země střední Evropy vytvořily z vděku za poskytnutou pomoc fond na velkorysou podporu vzdělávacích či jiných aktivit pro chudší země, které takovou pomoc potřebují? Zdá se, že třicet let po pádu komunismu je v našem případě na něco takového ještě příliš brzy.

Zatím nás spíše charakterizuje heslo, které jsme si zvolili, když jsme v roce 2009 předsedali Radě EU: „Evropě to osladíme.“ Možná jsme tak na sebe prozradili více, než jsme chtěli.