Když se na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století zhroutila berlínská zeď a následně celý komunistický totalitní systém, zdálo se chvíli, že liberální demokracie na celém světě zvítězí. Americký sociolog Francis Fukuyama tvrdil, že končí doba střetu velkých ideologií. Posláním politických vůdců bude vítězný koncept liberální demokracie přizpůsobovat místním geografickým a kulturním podmínkám a dolaďovat jeho hladké fungování.
Ředitel Institutu strategických studií na Harvardově univerzitě, Samuel Huntington, s Fukuyamou nesouhlasil. Domníval se, že po zhroucení bipolárního světa (Západ – Východ, kapitalismus – socialismus) nebude situace jednodušší, ale naopak složitější. Vyčlenil devět kulturně-civilizačních okruhů, kde důležitou roli hraje náboženství, resp. náboženské tradice.
Podle Huntingtona bude s dosud dominantní západní civilizací soupeřit především čínská civilizace (kvůli rostoucím očekáváním poháněným ekonomickým růstem) a islámská civilizace (kvůli vysokým populačním přírůstkům a ambicím šíření islámu). Naopak neočekával větší napětí mezi západní civilizací a dalšími dvěma křesťansky orientovanými kulturně-civilizačními okruhy – ortodoxním (zejména Rusko, ale také Bělorusko, Ukrajina, Srbsko, Bulharsko, Řecko, případně další země s podstatným zastoupením pravoslaví) a hispánským (převážně katolicky orientované země Latinské Ameriky).
Po třiceti letech bychom si měli přiznat, že toto už neplatí. Největším nejen soupeřem, ale přímo nepřítelem Evropy a celé západní civilizace se stalo Rusko – vojensky, ekonomicky i demograficky nejvýznamnější představitel zemí s podstatným zastoupením a vlivem pravoslaví.
Fukuyamův i Huntingtonův optimismus pramenil z toho, že po pádu komunismu se také pro Rusko otevřelo okno příležitosti a mohlo se postupně transformovat v rozvinutou a slušně fungující společnost. Jenže Rusko tuto přeměnu nezvládlo. Gorbačov nikdy nepřestal věřit, že socialismus je reformovatelný a následně za Jelcina Rusko směřovalo do stále většího chaosu.
Ponížení pramenící z vlastní neschopnosti vybudovat fungující a prosperující stát umožnilo později Putinovi prohlásit, že rozpad Sovětského svazu byl největší tragédií 20. století. A podstatná část ruského národa mu, bohužel, dala za pravdu. Začala snaha o obnovu impéria, kterou Rusové chápali jako potřebu územně expandovat a obnovovat sféry vlivu všude, kde kdysi nějaký vliv měli. Z Ruska se stále více stával gangsterský stát, který napadal nezávislé státy (Gruzie), zabíral cizí území (Krym) a škodil zemím západní civilizace, kde jen mohl (vraždy oponentů ruského režimu na britském území, výbuch muničního skladu ve Vrběticích, permanentní kybernetické útoky atd.).
Trvalo to dlouho, ale po brutálním napadení Ukrajiny nám, blahobytným Evropanům došlo, že z Ruska se pod Putinovým vedením stal náš nepřítel, který každou vstřícnost a snahu o kompromis pochopí jako naši slabost. To však nemusí vydržet věčně, zejména pokud pro své pohodlí Ukrajinu zradíme a přestaneme ji proti ruským okupantům účinně podporovat.
Podle průzkumu Evropské rady pro zahraniční vztahy jsou obyvatelé Evropské unie a Velké Británie pro co nejrychlejší ukončení války, i za cenu územních ztrát pro Ukrajinu. Francouzský prezident Macron má dojemnou starost, abychom Putina neponížili. Podobně to vidí další státy západní Evropy, na rozdíl od zemí střední a východní Evropy, které mají s rozpínavostí Ruska historickou zkušenost.
Smutné a nebezpečné je však především to, jak v podobném duchu mluví generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. 12. června při návštěvě Finska na adresu Ukrajiny řekl: „ Mír je možný, to není otázkou. Otázkou je, jakou cenu jste schopni za něj zaplatit. Kolik území, nezávislosti, suverenity, svobody, demokracie jste schopni pro něj obětovat.“
Pokud je ten výrok autentický a nezkreslený, Ukrajince urazil, zato Putina a další ruské pohlaváry zcela určitě potěšil. Bývalý ruský prezident Medveděv se nechal slyšet: „Kdo říká, že za dva roky bude na mapě nějaká Ukrajina?“
Stoltenberg byl dříve premiérem Norska, které daleko na severu také sousedí s Ruskem. Čistě hypoteticky předpokládejme, že Rusové Norsko napadnou, zaberou pětinu území, zabijí desetitisíce civilistů i vojáků a celá města přemění v sutiny. A my Norům poskytneme podobné hraběcí rady, že mír je možný, jen je třeba něco obětovat.
Setrvačnost našeho myšlení vytváří velký paradox. Přes všechna barbarství, zabíjení a loupení, které okupanti páchají na Ukrajině, máme potíže psychologicky vstřebat a přijmout, že Rusové žijí prostě v jiném historickém čase, než my. Jsou zaostalí tak o dvě století, kde nejen v Rusku platilo, že „prostý lid může žrát trávu, hlavně když zabereme další území a rozšíříme svůj vliv“.
Na druhou stranu Ukrajinci nám oběťmi, které každý den přinášejí, dokazují, že definitivně změnili svoji mentalitu a vytváří krok za krokem novou realitu. Chtějí být svobodní, na Rusku nezávislí, chtějí patřit do rodiny evropských národů. A Rusové je v tom svou brutalitou a zvěrstvy, které páchají, jen utvrzují.
Při vší úctě k Samuelovi Huntingtonovi tedy připusťme, že jeho teze o blízkosti západního a pravoslavného kulturně-civilizačního okruhu již neplatí. Rusko, hlavní představitel pravoslavné civilizace, se vydalo zcela jiným směrem a bude trvat celá desetiletí, než přijdou nové generace, které budou schopny si přiznat, co za Putina jejich země na Ukrajině (a nejen tam) napáchala. Jak moc druhým, ale i sobě samým, ublížili.