Protesty studentů na ochranu klimatu a životního prostředí už trvají několik měsíců. Reakce veřejnosti se dají rozdělit do tří skupin:
- Vraťte se zpátky do lavic a přestaňte se ulejvat z vyučování.
- Jste naivní a nechápete, jak to ve světě chodí. Není žádná alternativa k hospodářskému růstu, i když to přináší některé nepříznivé efekty.
- Fandíme vám a držíme palce. Jedná se o vaši budoucnost, ve které strávíte zbytek života a je dobře, že vám není lhostejná.
První skupina ignoruje existenci problému a při dnešním stavu znalostí, co o klimatické změně víme, lze směle říci, že jsou to ekologicky negramotní lidé. Byla by ztráta času snažit se je přesvědčit, s největší pravděpodobností svůj postoj nezmění.
Druhá skupina představuje cyniky. Tuší, že je něco hodně špatně, ale nedokáží mentálně vystoupit ze systému, který sami celý život pomáhali budovat. A vlastně ani nechtějí, večírek na Titaniku musí pokračovat, dokud světla svítí a hudba hraje.
Třetí skupina může pomoci, ale jen dílčím způsobem. Těchto lidí není většina a jejich možnosti jsou omezené pracovními, rodinnými a dalšími závazky.
Studenti zatím sehrávají úspěšně úlohu rebelů. Dokázali přitáhnout pozornost k problému lépe, než tuny odborných článků, které laickou veřejnost příliš neosloví.
Ke změně však potřebují získat na svoji stranu reformátory, tedy politiky a další osobnosti pracující ve vládních a zákonodárných strukturách. Protože je však klimatická změna globální problém, úspěch v jedné či několika zemích stačit nebude.
Nebudou také stačit kosmetické změny typu „do deseti let zvýšíme podíl obnovitelných zdrojů o deset procent“. Velkým zdrojem frustrace bude přístup většiny rozvojových zemí, které chtějí zbohatnout a teprve poté se možná budou bavit o nějakých omezeních.
Aby požadavky studentů nebyly bagatelizovány ve stylu „rozčílení není program“, navrhuji, aby si nechali od odborníků rozpracovat a následně prosazovali dvě zásadní a dlouhodobé změny: zavedení uhlíkové daně a následně ekologické daňové reformy.
U uhlíkové daně vycházím z návrhu manželů Svobodových, publikovaného v časopise Vesmír (září 2008).
Uhlíková daň na fosilní paliva by měla být stanovena ve výši, kdy se cena energie získaná z fosilních paliv dostane na cenu energie z vysoce efektivních obnovitelných zdrojů. (Je třeba zdůraznit, že uhlíková daň se liší od již zavedené ekologické daně, která se nevypočítává podle obsahu uhlíku.)
Projekt uhlíkové daně by bylo žádoucí koncipovat celosvětově, protože i klimatické změny mají globální dopady. Daň by bylo vhodné vybírat nějakou centrální finanční institucí v okamžiku vytěžení fosilního paliva. Protože je počet těžařských společností omezený, bylo by reálné výběr daně uhlídat. Velmi orientačně by se cena za jednu tunu oxidu ohličitého (CO2), uvolněného při spálení, mohla pohybovat mezi 100 – 200 dolary.
Způsob přerozdělení vybrané uhlíkové daně by zahrnoval princip solidarity. Maximální solidarity by bylo dosaženo tak, že by se vybraná daň rozdělila plošně, tedy každému člověku na světě by připadla stejná část. Prosazení takového přístupu by vyvolalo obrovský tok peněz z rozvinutých zemí do rozvojových.
Jako politicky prosaditelný kompromis by bylo možné rozdělit vybranou daň na dvě části. První by byla státům vyplácena podle počtu obyvatel, druhá podle množství emisí CO2 ve státě vzniklých. Plošné rozdělení vybrané daně mezi občany by bylo administrativně proveditelné zvýšením důchodů a u pracujících slevou na dani z příjmu úměrnou počtu vyživovaných osob.
Jestliže by bylo např. osmdesát procent uhlíkové daně rozděleno podle množství emisí CO2 ve státě vzniklých a dvacet procent podle počtu obvatel, vydělal by ve státě s vysokou produkcí CO2 na uhlíkové dani každý, kdo by spotřeboval méně než osmdesát procent celostátního průměru emisí CO2.
Ekologická daňová reforma je ještě důležitější a také komplexnější strategický manévr. Její podstata spočívá v přesunu daňové zátěže z toho, čeho chceme mít dostatek (např. práce), na to, čeho chceme mít co nejméně (např. vyčerpání přírodních zdrojů).
Znamená proto výrazné zdanění, a tedy zdražení energetických surovinových zdrojů, které však bude kompenzováno nižším, případně až nulovým zdaněním práce.
Náběh ekologické daňové reformy by byl postupný a trval by dlouho. Pokud by se např. ceny energií a surovin zvyšovaly o pět procent ročně, dojde k jejich zdvojnásobení za čtrnáct let, ke čtyřnásobnému zvýšení za 28 let. Při takto pozvolném nárůstu by měly být podniky i domácnosti schopné se adaptovat na nové podmínky.
Dlouhodobý horizont ekologické daňové reformy je však zároveň překážkou pro její politické prosazení. Další překážkou je to, že by měla být zavedena najednou globálně, nebo alespoň ve velkém a silném hospodářském prostoru (např. v rámci Evropské unie).
Je dost možné, že dnešní rebelové svoje partnery, reformátory schopné zformulovat a prosadit pozitivní alternativní program, nenajdou. Ani v takovém případě není vše ztraceno.
Dnešním rebelům je v průměru kolem dvaceti let. To znamená, že za čtvrt století budou oni řídit tuto společnost. Výchozí podmínky budou samozřejmě výrazně horší, než dnes (stejně jako dnes jsou výrazně horší, než před pětadvaceti lety). Tak to prostě chodí, Homo sapiens sapiens (člověk moudrý) se často chová neracionálně a nemoudře. Nedříve dlouho boří, až poté tvoří. Odhodlá se udělat správnou věc teprve po vyčerpání všech ostatních možností.