Nunavut slaví dvacet let

Slyšeli jste už někdy o teritoriu Nunavut? Možná ne. Je to samosprávné území s rozsáhlou autonomií na severu Kanady, které vzniklo 1. dubna 1999 odtržením od Severozápadních teritorií.

Nunavut má rozlohu 2 033 722 km2 a pokud by byl samostatným státem, jednalo by se o patnáctou největší zemi na světě. Je rozlohou 25krát větší, než Česká republika, žije tu však jen 38 tisíc obyvatel. 84 % populace tvoří Eskymáci, vlastně Inuité. Název „eskymák“ totiž znamená „pojídač syrového masa“ a má proto poněkud pejorativní nádech. Pojmenování „inuité“ znamená vcelku neutrální „lidé“.

Před 20 tisíci lety migrovali z Asie do Ameriky přes Beringovu úžinu lidé, kterým dnes říkáme indiáni. Ze severu postupovali směrem na jih až do dnešní Patagonie a zabydleli postupně celý kontinent.

Zhruba před šesti tisíci lety přišla z Asie přes stále ještě zamrzlou Beringovu úžinu druhá migrační vlna, dnešní Inuité. Také putovali na jih, do příhodnějších životních podmínek, ale jakmile narazili na hranici lesa (na 58 rovnoběžce severní šířky), Indiáni je pozabíjeli. Trochu to narušuje idylický obraz původních národů, žijících v harmonii s přírodou a mezi sebou navzájem.

Inuité se tedy museli adaptovat na podmínky nehostinné tundry, kde je přes zimu téměř stále tma a teploty se pohybují mezi mínus 30 – 40 stupni Celsia.

Inuité žili až do poloviny 20. století doslova v době kamenné. V zimě neustále putovali za zvěří, lovili především jeleny karibů, v létě pak tuleně a ryby. Příroda k nim byla tvrdá a oni byli tvrdí k ní a často (z našeho pohledu) i k sobě navzájem. Když muži nevystopovali karibů nebo při lovu zahynuli, vyhynul celý klan. Žili v malých skupinách po dvaceti až třiceti lidech, ve větším počtu by pro nedostatek potravy v zimě nepřežili. To je také důvod, proč nikdy nemohli porazit Indiány, kteří žili v mnohem příznivějších podmínkách zalesněné krajiny a vytvářeli mnohem početnější kmenová společenství.

Inuité mezi sebou, na rozdíl od Indiánů, nebojovali. Všechny síly šetřili na boj o přežití s přírodou. Vysokou porodnost řešili tak, že „nadbytečné“ děti odkládali po narození na sníh a nechali je zmrznout. O tom, které dítě přežije a které ne, rozhodoval starší rodu (náčelník), matka dítěte do toho neměla co mluvit.

Staří lidé, když jim docházely síly a nestačili tempu při putování za zvěří, úmyslně zůstávali pozadu a všichni ostatní věděli, že je vidí naposledy. Ženy musely být naprosto podřízeny svým mužům, jinak by nepřežily. Nejvíce ceněna byla kvalita jejich zubů, kvůli schopnosti rozžvýkat a zpracovat kůže. Muži o ženy často hráli hazardní hry, takže buď o manželku přišli, nebo si přivedli nějakou navíc.

Ke psům se chovali Inuité velmi tvrdě, a to nejen v minulosti, ale i v době velmi nedávné. Nyní už si nevydržují deset či dvanáct psů na psí spřežení, všichni mají sněžné skútry. Přesto má dodnes každá rodina ze zvyku alespoň jednoho psa. Ti žijí za vesnicí, uvázaní po celý rok na řetězech několik metrů od sebe, aby se nervali. Často zůstávají hladoví. Psi, které dříve už Inuité nepotřebovali, nezastřelili ani je nepustili, ale nechali je pojít hladem přivázané u kůlu.

Zmiňuji to všechno proto, abych ukázal, jak velmi drsné prostředí vede člověka k drsnému až krutému chování vůči svému okolí (k lidem i živočichům). Okolní přírodu neničili Inuité tak, jako my dnes, ale zejména proto, že k tomu neměli prostředky.

Výše uvedeným vůbec nemám v úmyslu Inuity pomluvit a urazit, naopak. Dokázali se vypořádat a několik tisíciletí žít v podmínkách, ve kterých bychom my, moderní a civilizovaní lidé, v zimě nepřežili ani týden.

Měl jsem možnost tato území navštívit před dvaceti lety díky velkorysému pozvání kanadského profesora původem z Moravy, Josefa Svobody. Mimochodem, tento obdivuhodný člověk si odseděl jako mladý politický vězeň osm let v komunistických lágrech. V roce 1968 emigroval a udělal moc dobře. U nás neměl šanci vystudovat vysokou školu, v Kanadě se stal jedním z nejuznávanějších arktických ekologů.

Z vyprávění Josefa Svobody i na vlastní oči jsem poznal, jak nesmírně těžký je pro Inuity přechod z doby kamenné do moderní, postindustriální společnosti během několika málo generací.

Materiálně jsou na tom dnes Inuité poměrně dobře. Kanadská vláda „pumpuje“ každý rok do těchto teritorií 700 miliónů dolarů. Přesto, nebo právě proto, procházejí nelehkým obdobím. Nezaměstnanost je osmdesátiprocentní, velkým problémem je alkoholismus, domácí násilí a kouření (90 % žen kouří i v průběhu těhotenství!).

Dalším velkým problémem je počet sebevražd, především u žen. Je to paradox. Dokud Inuité žili původním způsobem života a každou zimu bojovali o holé přežití, na sebevražedné myšlenky nebyl čas. Nyní jsou v zimě usazení v komfortních domech, dívají se na přihlouplé seriály o životě obyčejných amerických milionářů a jsou frustrováni z toho, že oni se tak dobře nemají.

Zřízení samostatného a samosprávného teritoria s rozsáhlou autonomií před dvaceti lety tedy byl krok správným směrem. Inuité se ve stále větší míře podílejí na řízení společnosti a přebírají odpovědnost za vlastní budoucnost. Mají vlastní jednokomorový parlament i vlastní vládu. Nemají samozřejmě vlastní armádu ani zahraniční politiku, ta zůstává na federální úrovni. Ale to je, myslím, netrápí.

Na svém ohromném území mají naleziště zlata, stříbra, diamantů, mědi, zinku, olova, zemního plynu a dalších přírodních zdrojů. Nicméně samo přírodní bohatství nestačí, pokud schází funkční instituce a vzdělaní, kvalifikovaní lidé. Proto zde nedávno vznikla první vysoká škola – Nunavut Arctic College.

Přejme Inuitům do dalších (nejen) dvaceti let to nejlepší. Žít v Arktidě není jednoduché ani dnes, oni to dokázali po celá tisíciletí. Bude to běh na dlouhou trať, ale naučí se žít i v podmínkách postindustriální, informační společnosti. Pokud se tak stane, mohou být Inuité inspirací i ostatním přírodním národům, které procházejí podobnou náročnou proměnou tradičního způsobu života.