Rusové si během 20. století prošli nepředstavitelným utrpením. Hrůzy 1. světové války následovala bolševická revoluce a bratrovražedné boje v občanské válce. Pak, během 20. a 30. let 20. století, následoval Leninův a poté Stalinův teror vůči vlastnímu obyvatelstvu (a samozřejmě proti občanům podmaněných území, které spadaly pod Sovětský svaz).
Postupně byli likvidováni samostatně hospodařící, nezávislí rolníci úmyslně vyvolaným hladomorem (zejména na Ukrajině), likvidována byla pravoslavná církev, podstatná část důstojnického sboru Rudé armády a nakonec komunisté v rámci čistek požírali sami sebe.
Poté přišla 2. světová válka, kde Stalin nešetřil „lidským materiálem“ (německá armáda měla v průběhu války devět miliónů obětí na všech frontách, Rudá armáda 20 miliónů padlých jen na východní frontě). Následovala dlouhá, vyčerpávající studená válka a závody ve zbrojení, které ekonomicky ničily Rusko, Sovětský svaz i celý východní blok. To měli odvahu ukončit až Michail Gorbačov s Ronaldem Reaganem. O dva roky později (v roce 1991) přestal Sovětský svaz existovat.
V 90. letech 20. století se objevilo okno příležitosti. Věřili jsme, že se Rusko může postupně stát platným členem evropského společenství národů, ale tato šance byla promarněna. Po Jelcinově chaotickém období se k moci dostal v roce 2000 důstojník KGB Vladimír Putin, který považuje rozpad Sovětského svazu za největší katastrofu 20. století. Pod jeho vedením se Rusko od roku 2005 chová nepřátelsky vůči Západu i zemím, které se vymanily z jeho područí.
Je tedy na čase plně si přiznat, že Rusko je náš nepřítel a studená válka je zpět. Přesněji, ruský režim s prezidentem Putinem v čele je náš nepřítel. Jsem přesvědčen, že většina obyvatel Ruska po konfrontaci, agresi a dobývání netouží. Jsou však vystaveni dlouhodobé brutální propagandě, jsou zmatení a zastrašení.
Navíc, desítky miliónů synů a dcer ruského národa byly v průběhu 20. století zabity, zavražděny, umučeny a utýrány v lágrech, v lepším případě skončily v emigraci. Taková devastace se musí projevit na kvalitě intelektuální elity národa. Smutným a bolestným faktem je, že ti nejodvážnější, nejschopnější, nejvzdělanější, nejlepší nepřežili.
Říká se, že Bůh nenávidí zlo, ale miluje hříšníka. Co se nyní děje na Ukrajině, nás opravňuje nenávidět Putinův režim, ale musíme si ve svých srdcích uchovat schopnost soucítění s nešťastným a nemocným ruským národem. I kdyby to mělo trvat mnoho let, jednou určitě i on nalezne a prosadí si lepší formu vlády, než tyrany Lenina, Stalina či Putina.
O tom, jak čelit ruské agresi vůči Ukrajině a pohrdání základními civilizačními hodnotami bylo a bude napsáno hodně. Dovolím si připomenout a zdůraznit dvě věci.
Zaprvé, Ukrajina se v prosinci 1994 dobrovolně vzdala svých jaderných zbraní a za to jí Rusko, Velká Británie, USA, Francie a Čína garantovaly její suverenitu v tehdejších hranicích (tzv. Budapešťské memorandum). Něco podstatného tedy Ukrajině v době ruské okupace dlužíme, že?
Nikdo jistě nechce riskovat jadernou válku s Ruskem (stejně, jako by si Rusové asi svoji expanzi rozmysleli, kdyby Ukrajina měla jaderné zbraně), ale uvalené sankce by tentokrát měly být opravdu pro ruské hospodářství devastující, dlouhodobé a kromě toho také dobře zacílené na široký okruh politiků a oligarchů kolem Putina, včetně jejich rodin. Že to i my pocítíme a energie budou dražší? No a co? Pořád lepší, než totální válka. Ta, nebude-li včas odříznut od zdrojů a zastaven, by byla logickým vyústěním Putinovy nenasytnosti a chorobných ambicí.
Zadruhé, ruského agresora nejde porazit vojensky (má jaderné zbraně a území je obrovské), ale hospodářsky je to obr na hliněných nohou. Po pádu Sovětského svazu promrhalo Rusko třicet let na obnovu své ekonomiky. Umí vyvážet jen přírodní zdroje (odtud výrok amerického senátora Johna McCaina „Rusko je benzínová pumpa převlečená za stát“) a vyrábět zbraně, ale to je asi tak všechno.
Na slabinu nedemokratických režimů, vyvážejících ropu a plyn, upozornil už v roce 2009 (rok po agresi Ruska vůči Gruzii) novinář Thomas Friedman: „Obrovské množství peněz ze Západu do pokladen nedemokratických režimů vlastnících zdroje základních surovin – Putiny, Ahmadínežády, Chávezy a další petrodiktátory si vlastně platíme sami.“
Zastavme tedy plynovody a ropovody (nejen Nord Stream 2) z Ruska do Evropy a penězovod z Evropy do Ruska. A to dlouhodobě, nejlépe navždy. To dlužíme Ukrajincům a dalším Ruskem utlačovaným a ohrožovaným národům, ale také vlastní sebeúctě.
Bude to bolet, ale skutečná válka, místo války studené by byla horší. Evropská unie se zavázala ke Green Dealu, tedy zbavení se závislosti na fosilních palivech. Zbavme se proto zcela závislosti na ruských palivech a nezbytné množství v průběhu transformace dovážejme odjinud, byť to sníží naši životní úroveň.
Někteří namítnou, že Putin začne vyvážet plyn a ropu do energeticky nenasytné Číny. To ale nebude tak jednoduché. Jednak k tomu nemá dostatečnou infrastrukturu, ale hlavně narazí na populačně a ekonomicky mnohem mocnějšího a politicky stejně bezohledného vládce, jako je on sám. A když bude mít smůlu, ocitne se ve stejném postavení, jak dnešní Ukrajinci. Bude se strachovat, jaké územní nároky by mohl mocný soused vznášet na oblasti Sibiře, kde už dnes žijí statisíce Číňanů.
Když byl kdysi premiér Singapuru Lee Kuan Yew (který během jedné generace dovedl chudou rozvojovou zemi mezi technologicky nejvyspělejší státy) dotázán, co si myslí o Rusku, odpověděl jen: „Hluboce nemocná země.“
Přes všechen oprávněný hněv, který nyní pociťujeme vůči ruskému agresorovi, přejme této velké zemi, aby se dokázala co nejdříve zbavit zkázonosné vlády důstojníka KGB, vyrovnala se s vlastní minulostí a stala se opět plnohodnotným členem společenství civilizovaných zemí.