K neslavnému odchodu spojeneckých vojsk z dvacetileté mise v Afghánistánu již bylo řečeno a napsáno mnoho slov. Přesto se s jistým časovým odstupem pokusím přidat několik postřehů z hlediska člověka zajímajícího se o rozvojové země.
Americký futurolog Alvin Toffler tvrdí, že způsob, jak lidé v průběhu historie válčili, odrážel způsob, jímž pracovali. Rozvoj zemědělství umožnil vyprodukovat přebytky, o které se bojovalo. V průmyslové éře, v níž byla hromadná výroba základním principem ekonomiky, se stalo hromadné ničení základním principem válčení. A v nejvyspělejších zemích je ekonomika založená na výkonnosti mozků. Proto i vojenství je založené na znalostech a vědomostech.
V Afghánistánu se střetla společnost, která se nachází v agrárním stadium rozvoje s vojenskou silou civilizace, která je již v postindustriální fázi rozvoje. Výsledek od srpna všichni známe a pyšní na něj být nemůžeme.
Tálibán nás porazil, respektive donutil k ústupu, ale má jeden velký problém. Vyrostla celá generace lidí, kteří neprožili život v míru a válčení je pro ně normálním stavem. Tito lidé umí bojovat a zabíjet, ale nikoliv budovat zemi se všemi nezbytnými institucemi. Proto budeme nejspíše svědky toho, jak se hospodářství Afghánistánu bude propadat do stále větší mizérie. (Je možné, že do této země vstoupí razantně Čína se svými investicemi, ale tím se teď zabývat nebudeme.)
Pro západní politiky bude velkým dilematem, jestli do Afghánistánu posílat rozvojovou pomoc. Osobně se domnívám, že bychom rozvojovou pomoc v nejbližší budoucnosti neměli poskytovat, pouze nezbytnou pomoc humanitární, ve formě potravin a léků. Odpovědnost za osud země a jejích obyvatel převzal nyní Tálibán. Usiloval o to dvacet let, nyní musí ukázat, co umí.
Lidé v Afghánistánu jsou očividně rozpolceni. Část si přeje „návrat ke kořenům“, tedy do středověku, včetně drastických fyzických trestů, pro nás nepřijatelného chování vůči ženám, pronásledování těch, kdo nevyznávají islám, mučení, veřejných poprav atd.
Druhá část obyvatel, žijící především ve městech, si za dvacet let navykla na modernější způsob života a postupně se zlepšující vzdělanost, zdravotní péči, infrastrukturu, životní úroveň a respektování základních lidských práv. O to teď přijdou a je především na nich, co s tím budou chtít a moci udělat. My jim snad můžeme pomoci nabídkou vzdělání pro ty, kteří budou schopni odejít ze země s vyhlídkou, že snad jednou v budoucnosti se vrátí a budou se znovu podílet na budování funkčního státu.
Celý svět v létě zíral, jak snadno a rychle se místní režim i afghánská armáda zhroutila. Ano, možná jsme neměli odcházet a ústup byl zpackaný. Ale stejně, proč se vše zhroutilo tak snadno?
Myslím, že dosud nebyla dostatečně zdůrazněna jedna podstatná věc. Tam, kde lidé žijí dlouhodobě v chudobě, kde hlavní slovo má nikoliv stát, ale klanová či kmenová společenství, kde vláda, která by měla tato společenství sjednocovat, je neskutečně zkorumpovaná, tam lidé příliš nemyslí na budoucnost, žijí jen přítomností, starostmi dnešního dne.
Proto, dokud Američané a další spojenci platili, vykazovala afghánská armáda asi 300 000 údajně dobře vycvičených mužů (realita byla asi o třetinu nižší, zbytek představovaly „černé duše“, které nicméně byly na výplatní listině). Když po odchodu spojenců začalo hrozit opravdu reálné nebezpečí ze strany Tálibánu, zachovali se vojáci pragmaticky – někteří se přidali k novým vládcům, další odevzdali zbraně a vrátili se do svých údolí obdělávat půdu. Bylo asi z naší strany naivní si myslet, že to bude jinak.
S napětím budeme nyní sledovat, jestli se z Afghánistánu stane opět základna a útočiště islamistických teroristických skupin, nebo ne. Je však dobré připomenout, že tu má Západ ještě jeden velký a dlouhodobý problém, který byl dosud tiše přehlížen. Afghánistán produkuje 80 – 90 procent světové produkce opia a heroinu. To se rovná více než desetině afghánské ekonomické výkonnosti a pro Tálibán to znamená zisky v řádu miliard dolarů ročně. Na druhou stranu to ničí životy desetitisíců konzumentů – narkomanů, především v západních zemích. Tomu bychom měli, domnívám se, aktivně bránit. Nevím jak, snad pravidelnými chemickými postřiky makových polí z dronů? Faktem zůstává, že terorismus a organizovaný zločin, včetně výroby a distribuce drog, jsou spojené nádoby. Hlavním zdrojem financování terorismu je právě organizovaný zločin.
V Afghánistánu jsme tedy prohráli během dvaceti let důležitou bitvu. Jen Spojené státy stála více než 2 000 miliard dolarů, další stovky miliard dolarů utratili spojenci. To je více, než celosvětová rozvojová pomoc za uvedené období. Vniveč přijdou stovky rozvojových projektů, které nebude mít nadále kdo financovat a provozovat.
Nicméně prohraná bitva ještě neznamená prohranou válku s terorismem a radikálním islámem. Z dnešní hořké porážky může vzniknout poučení pro budoucnost, kde a za jakých podmínek se příště angažovat. A je to i trpké a tvrdé poučení pro obyvatele Afghánistánu. Pokud si sami nepomohou, nikdo zvenčí jim pravděpodobně v nejbližších letech nějak zásadně nepomůže.