Rok 2020 byl nejteplejším za celé sledované období (od roku 1850). To nikoho informovaného nepřekvapí, téměř každý předchozí rok za posledních 20 let byl teplejším, než všechny minulé. Stejně tak každé z posledních čtyř desetiletí bylo teplejší, než všechny předchozí za sledované období.
Podle poslední zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), uveřejněné 9. srpna, směřujeme při současných trendech ke vzestupu globální teploty o tři, možná až čtyři stupně Celsia oproti teplotě před začátkem průmyslové éry. Tedy nikoliv o kýžených 1,5 stupně Celsia, jak jsme si malovali před šesti lety v tzv. Pařížské dohodě z roku 2015.
Před 24 lety jsme přijali Kjótský protokol, kde se mezinárodní společenství zavázalo snížit emise skleníkových plynů o 5,2 % do roku 2010 oproti hladině z roku 1990. To se nepodařilo a emise skleníkových plynů, včetně oxidu uhličitého, dodnes narůstají.
Dílčí průvodní jevy klimatické změny jsou zřejmé každému. Jen velmi nebystrý člověk nevnímá záplavy, lesní požáry či větrné bouře v nejrůznějších částech naší planety. Méně viditelné, ale o to závažnější jsou další jevy – například zvyšování hladiny moří a oceánů, ústup ledovců, oslabení či zastavení mořských proudů, nárůst pouští, migrace lidí i živočišných a rostlinných druhů apod.
Zpráva IPCC chce být jakýmsi „posledním varováním“, zároveň ale tvrdí, že je stále možné udržet nárůst globální teploty pod 1,5 stupně Celsia. Já si to nemyslím a pokusím se vysvětlit proč.
Nejdiskutovanější skleníkový plyn je oxid uhličitý. Člověk zvyšuje jeho koncentraci v ovzduší především spalováním fosilních paliv, kterých není a nebude snadné se celosvětově vzdát.
Před průmyslovou revolucí byla koncentrace CO2 v ovzduší 280 ppm (parts per million – výraz pro počet částic z jednoho miliónu). V polovině minulého století koncentrace překročila 310 ppm a dnes je to již 419 ppm. Spalování fosilních paliv se zatím globálně nesnižuje a při zachování současných trendů by koncentrace CO2 v atmosféře narostla do konce století na 560 ppm. Tyto trendy se začnou brzy měnit, ale nejspíše ne dost rychle. Oxid uhličitý se na skleníkovém efektu podílí 26 %.
Další skleníkový plyn je metan, který je 21krát účinnějším skleníkovým plynem, než CO2. Metan pochází z bažin, uhelných slojí a míst, kde vzniká podzemní plyn, z bakterií ve střevech dobytka a termitů, z pěstování rýže, či z hnilobných procesů ve skládkách komunálního odpadu. Obrovské množství je však ve formě tzv. hydrátu metanu, který je skrytý pod trvale zmrzlou půdou tundry. Když se zmrzlá půda (permafrost) v tundře prohřeje, začne se uvolňovat veliké množství metanu. Potenciálně až desetkrát tolik, kolik je ho nyní v atmosféře. Tento proces již probíhá, zrychluje se a my jej nemáme jak zastavit.
Oxid dusný, další skleníkový plyn, je třistakrát účinnější než CO2 a vzniká především v dopravě. Naštěstí jej neprodukujeme mnoho, takže ve srovnání s CO2 přispívá ke skleníkovému efektu jen asi jednou desetinou.
Freony (uhlovodíky obsahující fluor a chlor) jsou dokonce 10 000krát účinnější, než oxid uhličitý. V přírodě se přirozeně nevyskytují, byly vyvinuty člověkem. Freony především ničí ozónovou vrstvu ve stratosféře, na skleníkovém efektu se ve srovnání s CO2 podílí asi jedním procentem. Pozitivní je to, že od roku 2005 byla jejich výroba i spotřeba celosvětově zakázána a podle dostupných informací je tento zákaz dodržován.
Posledním a zdaleka nejvýznamnějším skleníkovým plynem jsou vodní páry v atmosféře. Na skleníkovém efektu se podílí šedesáti procenty. Člověk produkuje vodní páry ve srovnání s přírodními procesy v zanedbatelném množství. Nicméně podílí se na zesilování pozitivní zpětné vazby – čím více roste globální teplota, tím více se odpařuje vody z vodních ploch. Čím více je vodních par v atmosféře, tím více narůstá globální teplota a tak pořád dokola.
V rozvinutých zemích a zejména v Evropské unii si už uvědomujeme, že bychom s tím měli opravdu něco začít dělat. Seriózně se mluví o elektromobilitě, Evropská komise navrhuje „zelený úděl“ (Green Deal). To má své vášnivé příznivce i odpůrce. Nicméně obě skupiny věří, že bude možné zachovat náš současný, na spotřebu orientovaný způsob života. Já tomu nevěřím.
Na to, abychom zabránili nárůstu teploty o dva stupně Celsia už je příliš pozdě. S tím jsme měli začít před padesáti lety, když přicházela první varování (zprávy Římskému klubu apod.). Jsme v situaci strojvůdce vlaku, který dlouho ignoroval překážku na trati a teď doufá, že nějak zabrzdí na posledních sto metrech. Samozřejmě pořád platí, že je lepší začít brzdit pozdě, než vůbec.
Dvě velké skupiny obyvatel planety budou bolestně konfrontovány s vynucenou změnou způsobu života. Jednak jsou to lidé v chudých rozvojových zemích, kteří se na vypouštění skleníkových plynů podíleli minimálně, důsledky však ponesou společně s námi. A pak jsou to mladí lidé a budoucí generace, kteří budou splácet i s úroky příliš vysokou hypotéku, kterou jsme si od přírody brali posledních zhruba sto let.