„Je to malý krok pro člověka – a velký skok pro lidstvo.“ To byla první slova astronauta Neila Armstronga, který stanul 21. července 1969 ve tři hodiny padesát šest minut a dvacet jedna vteřin středoevropského času na povrchu Měsíce. Byl to triumf lidské naděje, vůle a tvořivosti. Tři čtvrtě miliardy lidí tehdy sledovalo televizní přenos a jako málokdy předtím i potom jsme se cítili být součástí jedné velké rodiny – lidského společenství.
V této souvislosti je však dobré připomenout i další datum – 11. prosince 1972 přistála posádka Apolla 17 na měsíčním povrchu naposledy. Již v roce 1970 zareagovali politici na nálady americké veřejnosti, které se celý projekt Apolla zdál příliš drahý a zrušili jej.
Po historickém letu Apolla 11, které Armstronga na Měsíc dopravilo, panovalo mezi odborníky i laiky přesvědčení, že kolem roku 2000 již vyšleme lidskou posádku na Mars a dále budeme pokračovat v kolonizaci blízkého vesmíru. Nikoho by tehdy nenapadlo, že v roce 2016, téměř půl století po posledním letu Apolla 17, se na Měsíc nejen nevrátíme, ale návrat bude v nedohlednu. O jakýsi restart amerických ambicí se pokusil prezident George Bush, když prohlásil, že Američané by se měli na Měsíc vrátit někdy kolem roku 2020 a postupně tam vybudovat lunární základnu. Nicméně jeho nástupce, Barack Obama, tuto snahu odpískal a dalším člověkem na Měsíci pravděpodobně nebude Američan.
12. dubna 1961 byl prezident John Kennedy ve funkci pouhé dva měsíce, když se z vesmíru ozval hlas prvního kosmonauta Jurije Gagarina. To jej vystrašilo, protože Rusové tím světu dávali najevo svoji technologickou převahu nad Spojenými státy a především pro rozvojové země, které se právě vymaňovaly z područí koloniálních mocností, to byl mocný signál, ke komu se mají přimknout. Hned druhý den svolal Kennedy poradu svých nejbližších spolupracovníků a patrně už během tohoto setkání se rozhodl, že neexistuje nic důležitějšího, než dostat amerického astronauta na Měsíc před Rusy.
Ve zprávě „O stavu Unie“ John F. Kennedy 25. dubna 1961 řekl: „Věřím, že tento národ si může vytýčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi před koncem tohoto desetiletí.“
Je zajímavé, že 58 % Američanů (podle výzkumů Gallupova ústavu pro výzkum veřejného mínění) s tímto záměrem pro jeho finanční náročnost nesouhlasilo. Nicméně smělá vize byla přetavena v konkrétní cíl, který se stal realitou. Američané se opět světu představili jako technologicky nejvyspělejší a ekonomicky nejsilnější národ. Rusové se na Měsíc nikdy nepodívali a v technologické i ekonomické oblasti bylo stále zřejmější, že ztrácejí dech.
První let do vesmíru tedy zpochybnil postavení Spojených států jako hlavní světové supervelmoci, let na Měsíc jim toto prvenství na úkor Sovětského svazu opět vrátil.
Co bude dál? Jediným dalším reálným kandidátem pro let s lidskou posádkou je Mars. Planeta Venuše má totiž na povrchu díky velmi husté atmosféře a extrémně silnému skleníkovému efektu teplotu 460 stupňů Celsia, což by pro kosmonauty nebylo zrovna příjemné prostředí.
Mars je však úplně jiná váhová kategorie, než Měsíc. Je od Země vzdálen nikoliv 384 tisíc kilometrů, jako Měsíc, ale 220 miliónů kilometrů. Let k němu by netrval tři dny, jako let na Měsíc, ale půl roku. Takový výlet by stál odhadem 500 miliard dolarů a posádka by možná zemřela, protože DNA v buňkách astronautů by bylo poškozeno kosmickou radiací, před kterou se nelze při dlouhodobém letu zcela chránit.
Je tedy let na Mars v nedohlednu? Nemyslím si to, ale tento let nejspíše neuskuteční ani Rusové, ani Američané, ani Evropané, ale Číňané. A v první řadě jim nepůjde ani tak o vědecký přínos projektu, jako o stvrzení nezpochybnitelného postavení světové supervelmoci. Tím, čím byl pro Rusy první let do vesmíru a pro Američany první přistání na Měsíci, tím bude pro Číňany první let na Mars.
Odhaduji, že naše děti se toho ještě dožijí. V Číně nemusíte brát příliš ohledů na veřejné mínění (protože Čína není demokratickou zemí) a 500 miliard dolarů není až tak moc. Vždyť roční světový ekonomický produkt je asi 80 tisíc miliard dolarů a hrubý domácí produkt Číny představuje 15 tisíc miliard dolarů. Takže, jak by řekl český politik, „zdroje tu jsou“.
Problémem mohou být dostupné vyspělé technologie pro realizaci takového letu, ale Číňané již mnohokrát ukázali, že kopírovat a následně zdokonalit západní technologie a know-how umí skvěle. Takže je otázka času, pravděpodobně několika desetiletí, než Čína takto symbolicky završí svoji cestu na pozici světové supervelmoci. Západ přenechá dominantní postavení čínskému kulturně-civilizačnímu okruhu. „Říše středu“ bude zase tam, kam ve vlastních očích a myslích vždy patřila – v centru světa.
Možná se tak naplní prorocká slova britského historika polsko-židovského původu, Jacoba Bronowski, vyslovená již v roce 1974: „Člověk bude stoupat dál, ale jeho vzestup možná nepovede západní civilizace, jak ji známe. Teď právě jsme na vahách dějin. Budeme-li shledáni lehkými, vytvoří příští krok někdo jiný. Nemáme žádné záruky, jako je neměli Asyřané, Egypt a Řím.“
Nezoufejme však. Unavená západní civilizace už nebude mít sílu vyslat člověka na Mars, ale může se pustit do ještě ušlechtilejší a náročnější výzvy. Nikoliv technologicky či ekonomicky náročnější, ale psychologicky, duševně, chcete-li duchovně náročnější:
„Když jsme se naučili létat jako ptáci a potápět se do vody jako ryby, zbývá nám naučit se žít na zemi jako lidé.“ (George Bernard Shaw)