Deset měsíců po skončení druhé světové války, v březnu roku 1946, pronesl Winston Churchill památný výrok, který ohlašoval novou éru, období studené války: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla spuštěna na kontinentu železná opona. Za touto hranicí ve sféře, kterou musím nazvat sovětskou, leží všechna starobylá města střední a východní Evropy“.
Churchillův výrok byl odvážný a prorocký, protože necelý rok po válce si Evropa chtěla užívat míru a pocitu, že zlo hitlerovského Německa je definitivně poraženo a včerejší spojenci, včetně Sovětského svazu, už nikdy nebudou nepřátelé.
Dnes se na Evropu snáší pomalu, ale vytrvale nová opona. Nikoliv železná, ale řekněme skleněná, nebo plastová. Není moc vidět, není neprostupná, ale její obrysy se rýsují stále zřetelněji. Její příčinou není komunistická rozpínavost, ale migrace. Země západní Evropy jsou s nově příchozími solidárnější a v jednání s nimi také naivnější, než kdy dříve. Možná ztratily pud sebezáchovy z předlouhého období míru, prosperity a blahobytu, těžko říct. Kromě válečných uprchlíků přijímají také statisíce nelegálních migrantů, kteří si do Evropy jdou vzít, čeho se jim doma materiálně nedostává.
Země střední a východní Evropy se naopak po mnoha bolestných zkušenostech 20. století solidaritě s nově příchozími brání. Nejsou ochotny a možná ani schopny, bohužel, rozlišovat mezi nelegálními migranty a lidmi, kteří pomoc potřebují a mají na ni podle platných mezinárodních dohod právo.
Narůstající napětí a frustrace z nezvládnuté migrace se v následujících letech nezlepší z následujících důvodů:
- Evropská unie nebude schopna účinně ochránit svoji vnější hranici. Z této odpovědnosti se bude snažit vykoupit penězi a jejím přenesením na státy, odkud nelegální migranti přicházejí (Turecko, Libye, Maroko, Tunisko a další). To však nebude dlouhodobě účinné.
- V západní Evropě jsou již přítomny milióny legálních i nelegálních přistěhovalců, kteří nejeví velkou ochotu se integrovat a vytvářejí ve svých komunitách paralelní struktury a pravidla, podle kterých fungují. Toto vytváří zázemí dalším příchozím, včetně nelegálních migrantů.
- Výsledky snah o vyhoštění těch, kterým je pobyt odmítnut jsou tristní. Naopak, legálního příchodu se dožadují v rámci slučování rodin jejich rodinní příslušníci.
- Příchozí z kulturně-civilizačních okruhů, kde je populační přetlak (Blízký východ, Afrika) neprošli zatím „demografickým zlomem“ a jejich populační přírůstky jsou výrazně vyšší, než u domácího obyvatelstva.
- Kriminalita u nově příchozích nemusí být radikálně vyšší, než u domorodců, ale je více vidět a je mnohem citlivěji vnímána. Místní obyvatelé v Malmö, Marseille či v Bruselu se těžko dlouhodobě smíří s tím, že do některých částí města je lepší vůbec nechodit, protože tam zákony neplatí a není síla, která by jejich dodržování vynutila.
Díky tomu tyto země ztrácí sociální kapitál. Sociolog Robert Putnam jej definuje jako rysy společenské organizace, např. sítě, normy a důvěra, které zajišťují koordinaci a spolupráci vedoucí ke společnému prospěchu. Sociální kapitál je stejně důležitý a nepostradatelný jako finanční, vyrobený, nebo přírodní kapitál.
Protože každá akce budí reakci, budou v západních společnostech sílit protestní politické strany a hnutí. Ty budou nacházet viníky neúnosné situace nejen v přistěhovalcích samotných, ale také v zemích střední a východní Evropy. Hledat vnějšího viníka je vždy psychologicky únosnější, než hledat selhání sám u sebe.
Obávám se, že budeme stále razantněji vnímáni ze strany západních politických představitelů i obyčejných obyvatel jako egoisté a sobci z Východu. Jako ti, kteří lačně natahují ruku po stamiliardových dotacích, ale pokud mají pomoci s migrační krizí, natažená ruka se mění v uzavřenou pěst.
Správně mluvíme o tom, že je třeba místo bezbřehého přijímání migrantů pomáhat lidem na místě, v jejich domovech prostřednictvím rozvojové pomoci. Jenže o tom vychytrale a cynicky pouze mluvíme. Neplníme ani závazky z období před migrační krizí.
Nikdo to zatím neřekne nahlas, ale jsem přesvědčen, že stále více politiků i občanů v západní Evropě vnímá rozšíření Evropské unie o deset postkomunistických států v roce 2004 jako chybu. Jako balvan, který v souvislosti s dalšími narůstajícími problémy, včetně migrace, nebudou chtít snášet.
Východoevropské a středoevropské země navíc budou pod stálým tlakem ruského impéria, které se v dohledné budnoucnosti určitě nevzdá snahy na rozšíření sféry svého vlivu do podoby před pádem komunismu. Není vyloučené, že některá z těchto zemí udělá fatální chybu a v referendu si sama odhlasuje odchod z Evropské unie. K vlastní škodě, ale to se stane zřejmým, až bude pozdě.
Snad tato „divoká karta“, tento katastrofický scénář nenastane. Ale je možná na čase si přiznat, že Evropa je, přinejmenším mentálně, stále rozdělena od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu. Pokud se migrační krizi a zejména ochranu vnějších hranic nepodaří účinně vyřešit, první obětí tohoto selhání bude asi Schengenský prostor. To by mně a mojí generaci přišlo velmi líto. Po mládí stráveném za železnou oponou se stále nemohu nabažit toho, že dnes můžeme cestovat volně od Tallinnu po Lisabon, jen s občanským průkazem v kapse. A ani tu občanku obvykle nikdo nechce vidět.
Část obyvatel starého kontinentu měla svůj sen o krásné, multietnické, multikulturní Evropě, kde všichni nově příchozí, ať jsou odkudkoliv, velmi rychle přijmou tradiční evropské hodnoty. Byl to krásný a naivní sen. Pokud se vůbec někdy uskuteční, bude to trvat ještě řadu staletí.
Pravděpodobně všichni obyvatelé Evropy si stále přejí, aby byl náš kontinent opět sjednocený nejen politicky a ekonomicky, ale i kulturně. Aby Evropa byla územím bez skutečné či jen psychologické opony, která nás rozděluje. Je to krásný sen a snad se uskuteční. Pár desetiletí to ale ještě potrvá.