Trvalo deset miliard let od počátku našeho vesmíru, než se na Zemi zrodil život. Cokoliv způsobilo, že se život objevil, stalo se to jen jednou, před necelými čtyřmi miliardami let. Všichni, kteří se na jakékoliv evoluční úrovni těšíme ze života, máme společné předky.
Vhodné podmínky pro život nám všem poskytuje biosféra – dvacet kilometrů mocný obal obepínající planetu, kde se živé organismy vyskytují. Dělá to zadarmo také pro téměř osm miliard lidí.
V roce 1991 se skupina amerických vědců pokusila v nákladném experimentu vytvořit náhradní „umělou“ biosféru v uzavřeném prostoru o ploše 12 750 m2. V ní mělo žít po dobu dvou let osm lidí. Experiment stál 200 miliónů dolarů a musel být předčasně ukončen kvůli nárůstu koncentrace oxidu uhličitého a poklesu hladiny kyslíku.
Některé zdroje se prostě nedají koupit za jakékoliv množství peněz. Nedokážeme „vyrobit“ genofond, půdy, opylovače či troposféru. A už vůbec neumíme vytvořit funkční ekosystém.
Snad si to už začínáme uvědomovat. Sice pomalu, ale přece. Ještě v polovině 20. století jsme „bojovali“ s přírodou a „dobývali“ její tajemství. Zemědělci bojovali o zrno, jako kdybychom snad byli s přírodou ve válečném stavu. Oslavné básně na kouřící komíny se dostaly do čítanek základních škol. Federální stokorunu krášlily mocně dýmající ostravské hutě. Na padesátikoruně byl zase znázorněn bratislavský Slovnaft, který ohrožoval největší zásoby podzemní pitné vody ve střední Evropě.
Dnes v našich myslích a srdcích dochází k postupnému posunu od konkurence a boje s přírodou ke kooperaci, spolupráci. Otázkou je, zdali v dostatečné míře a dostatečně rychle.
V oblasti životního prostředí se jednoznačně největší globální výzvou stala změna klimatu. A je třeba otevřeně říci, že nevyhráváme a svůj osud už nemáme ve svých rukou. Přes všechny summity a dohody z Kjóto (1997), Kodaně (2009), Paříže (2015) a Katowic (2018) emise skleníkových plynů nadále stoupají.
Někteří mocní hráči tyto dohody rovnou ignorují (Spojené státy, Brazílie a další), jiní podepíší celkem cokoliv a pak to obvykle nedodrží (Čína a mnoho dalších). Spalování fosilních paliv je podobně návykové, jako užívání heroinu. Přestanete ze dne na den a zhroutíte se. Budete pokračovat nerušeně dál a zhroutíte se také. K postupnému, ale intenzívnímu a bolestivému odvykání zatím, bohužel, není vůle. Prezident Macron se pokusil zavést ekologickou daň na naftu a benzín a už má žluté vesty v ulicích a raději couvne.
Nikdo přesně neví, jak to s klimatickou změnou dopadne. Může se stát nějaký zázrak a změny nemusí být tak drsné, jak předpovídají simulační modely. Ale může to také skončit dramatickou redukcí lidské populace, masívními migracemi lidí z neobyvatelných regionů do míst ještě obyvatelných, rozvrácením velkých společností a opětovným budováním civilizace na nových základech.
Druhým nejvážnějším environmentálním problémem je pravděpodobně úbytek biodiverzity, tedy biologické rozmanitosti. Zatím jsme byli schopni objevit a popsat přes 1,5 miliónu živočišných druhů a 250 tisíc druhů vyšších rostlin. Většina druhů však zatím na své objevení čeká, tedy pokud je předtím nezničíme.
K největšímu vymírání druhů dochází v prostředí s největší biodiverzitou a biologickou aktivitou – v tropických deštných lesích, korálových útesech a mokřadech. Klimatické změny jsou pro diverzitu jednou z největších hrozeb (společně s nadměrným využíváním druhů rostlin a živočichů člověkem, pronikáním cizích, invazívních druhů a změnou prostředí, resp. ekosystémů).
I kdybychom pominuli etickou stránku věci (nenič, co jsi nevytvořil), chováme se i z hlediska lidského prospěchu nemoudře. Z 250 tisíc známých druhů vyšších rostlin jich jsou tři tisíce využívány k obživě člověka. Intenzívně se však pěstuje jen třicet druhů, které zajišťují 95 % objemu potravin. Jen z pouhých sedmi druhů plodin pochází 75 % světové rostlinné produkce (jsou to pšenice, rýže, kukuřice, brambory, ječmen, kasava a čirok).
U každé z těchto klíčových plodin se však rychle vytrácí genetická rozmanitost tím, jak se ničí původní stanoviště těchto rostlin. Jednou bychom tedy možná rádi využili ke šlechtění další rostliny, ale naše budoucí možnosti klesají úměrně dnešnímu ničení druhů.
Abychom nebyli na sklonku roku jen pesimističtí, existují i příklady zachráněných druhů, které byly ve své době považovány za ztracené. V roce 1906 poklesl v Severní Americe počet bizonů z původních několika miliónů na méně než tisíc kusů. Federální vláda ve Spojených státech však „za minutu dvanáct“ nejen vyhlásila ochranu bizonů, ale také prosadila její důsledné dodržování.
Počty bizonů postupně opět narostly a dnes jich žije na kontinentu přes 200 tisíc kusů. Už se nikdy na prérie nevrátí miliónová stáda, protože člověk chce obdělávat půdu. Ale ve vymezených oblastech mohou bizoni opět volně žít a vyhubení jim nehrozí.
Dalším problémem je pitná voda. O té není třeba se příliš rozepisovat, protože její nedostatek i zhoršující se kvalita (mikroplasty, stopy antibiotik a dalších cizorodých látek) se začíná vážně dotýkat i České republiky a na toto téma se již popsalo a ještě popíše hodně papíru.
Podobně jsme na tom s půdou. Ve světě je odlesňování a následná eroze půdy spojená s desertifikací (šířením pouští). Ta u nás zatím bezprostředně nehrozí, ale s půdou zacházíme špatně, lépe řečeno přímo s ní hazardujeme. Dochází k její degradaci v důsledku nadměrné chemizace, používání těžké mechanizace a dalších faktorů.
Vracíme se o třicet let nazpátek, kdy byla půda silně poškozená bolševickým způsobem hospodaření. Půda se tehdy dala zpět původním majitelům, jenže ti už většinou neměli zájem na ní hospodařit a pronajali ji velkým podnikům. A nájemce, pokud není striktně zavázán vymahatelnou smlouvou udržovat půdu v původní kvalitě, má zájem z ní vytřískat po dobu pronájmu co nejvíc. Je to smutný příklad, kdy změna politických poměrů k lepšímu ještě nezbytně neznamená lepší způsob hospodaření.
Lesů nám ubývá ve světě přibližně 100 000 km2 ročně. Některé plochy jsou přeměněny např. na plantáže palmy olejné (Indonésie, Malajsie a další země). To je často optimisticky vykazováno také jako lesní plocha, ale i prostému člověku je zřejmé, že rozdíl v kvalitě mezi původním tropickým pralesem a plantážovou monokulturou je propastný.
V naší vlasti tyto problémy nemáme, plocha lesů byla donedávna stabilní (dokonce mírně narůstala) a způsob hospodaření vcelku solidní. Jenže se objevil mocný nepřítel – kůrovec (Lýkožrout smrkový). Ten devastuje a zdevastuje prakticky všechny nepůvodní smrkové monokultury. Bude to ekonomicky drahé, bude bolestné dívat se na rozsáhlá zdevastovaná území, ale za pár desítek let bude zase lépe.
Smrkové monokultury nahradíme v dané lokalitě původními (i když ekonomicky ne tak výhodnými) druhy. A ty vytvoří tak za půl století pěkný nový les. Když jsem jako student jezdil v 80. letech minulého století na běžky do Jizerských hor, byl pohled na odumírající a mrtvý les v důsledku kyselých dešťů deprimující. Dnes se postupně situace vrací k normálu.
Podobně se vrací pomalu k normálu narušení ozónové vrstvy ve stratosféře, která nás chrání před negativními účinky krátkovlnného záření. Po třináctiletém vyjednávání se státy světa byly schopny dohodnout na zákazu používání tvrdých freonů, které tuto vrstvu ničí. To platí od roku 2005 a dohoda se zatím dodržuje, narušená ozónová vrstva se postupně obnovuje. K původnímu stavu by se měla vrátit kolem roku 2060.
Jak již bylo zmíněno, život na této planetě se vyvíjí téměř čtyři miliardy let a evoluce bude nepochybně pokračovat. Jde jen o to, jakou roli v tom bude hrát člověk. Čtyři miliardy let jsou velmi dlouhý, nepředstavitelný časový úsek. Zkusme si tedy tuto dobu znázornit jako jeden den, s tím máme všichni osobní, každodenní zkušenost.
V tomto přirovnání se moderní lidé (Homo sapiens sapiens) objevují jednu vteřinu před půlnocí (před současností) a lidé začínají zapisovat své dějiny osminu vteřiny před půlnocí. Ježíš Kristus, jehož příchod právě oslavujeme, přišel přibližně čtyři setiny vteřiny před půlnocí a průmyslová revoluce začala pět tisícin vteřiny před půlnocí.
V tomto smyslu tedy žijeme „na konci času“. Jaká bude konečná podoba lidského příběhu na Zemi? Proměna naší mysli a lidské přirozenosti, nebo kumulující se stěží zvladatelné a poté nezvladatelné katastrofy? Tak na toto může, bez nadsázky, odpovědět asi jenom Bůh. On nás však činí ve stále větší míře spolutvůrci tohoto příběhu a proto také stále více spoluodpovědnými. Celkové vyústění tedy záleží i na nás.